Ambiciózní pokora

Letos nám to vyšlo tak, že svátek sv. Anežky vychází na popeleční středu. V prach jsi a v prach se obrátíš. Věčná je jen památka. Ona je toho zářným příkladem. Anežka je moje patronka při křtu. Tatínek má k tomu historku, o které mám podezření, že se nestala. Ale to je jedno. Její jméno už je u nás v rodině spojeno s mým. Anežka byla žena na pomezí dvou světů. Historicky i osobně.

Její babička, také Anežka, byla dcerou Renauda de Châtillon. Ano, toho "sympaťáka" z Království nebeského. Na život Anežky ale měli vliv přirozeně spíše její současníci. Otec Přemysl Otakar I. byl dobrý válečník - ze čtvrtstoletí bratrovražedných bojů mezi Přemyslovci vyčnívá zejména vítězná bitva u Loděnic. Jeho jméno máme spojené se zlatou bulou sicilskou (1212), tj. dědičně získanou královskou korunou. To už byl Anežce alespoň rok. Před jejím narozením také tatínek chvíli nevěděl, zda zůstat se svou první ženou Adlétou Míšeňskou nebo s druhou ženou Konstancií Uherskou. Na škole nám to přišlo pikantní a jeho manželské peripetie jsme znali lépe než vítězství v poli. S jejím životem pomalu končí éra románská a přichází gotika. Bratr Václav I. už otevřel dveře rytířské kultuře, turnajům a básníkům. Miloval lov, zakládal hrady a města, i když v menší míře než jeho syn Přemysl Otakar II.

Jako nejmladší dítě a ještě dcera byla Anežka předmětem sňatkové politiky. Ve třech letech Anežka odchází se svou sestrou do Polska, země prvního snoubence, konkrétně do kláštera ve slezské Třebnici, kde už dlí její sestřenice, dcera sv. Hedviky. Jako šestiletá se vrací sama do Čech, do kláštera doksanského. Duchovní prostředí ji jistě silně utvářelo. Již v osmi letech však putuje ke dvoru ve Vídni, kde stráví pět let jako snoubenka římského krále, syna samotného císaře. Dostalo se jí té nejlepší světské výchovy. S jejím snoubencem se počítalo jako s příštím císařem. Z područí otce měla přejít rovnou do područí manžela. Ale neklaplo to. Po dalších a dalších námluvách odchází ve věku asi 23 let do kláštera. Ve věku, kdy jiné princezny už byly matkami nebo i vdovami (např. Anežčina sestřenice sv. Alžběta Duryňská). Ne že by došli nápadníci, ale bratr král umožnil své sestře volbu. Otec už do toho nemohl mluvit. Chtěla o sobě už navždycky rozhodovat sama a to v manželství nešlo. Zvolila duchovní dráhu. Anežka pro sebe zvolila nový řád - františkány. Kazatelský žebravý řád reagující na specifické městské potřeby a duchovní obrodu 13. století. Byla to revoluce, která se jako požár šířila Evropou. Milovaní a nenávidění františkáni, menší bratři. Anežka stejně jaké její ženské příbuzné příklonem k minoritským ideálům naskočila na módní vlnu, šla takzvaně s dobou. Blíže k lidem, blíže k ideálu chudoby prvotní církve. Nic nevlastnit.

Imitatio Christi v jeho chudobě a utrpení. Jak dokázala požadavek chudoby a nízkosti (paupertas a humilitas) naplňovat princezna? S obtížemi. Svým fundacím dále celé své královské věno. Nově postavené výstavné pražské kláštery (mužský a ženský) měl každý svůj kostel. Obřadu Anežčina vstupu do kláštera se účastnil bratr král, příbuzná knížata a vévodové se svými manželkami, vysoká česká šlechta. Byl to velkolepý svátek. Archeologické nálezy ukazují, že Anežka měla v klášteře privátní obydlí, vlastní oratoř a v kapli Panny Marie nechala pro sebe vybudovat hrobku. Papež převzal Anežčiny fundace pod svou výhradní pravomoc a nechal jí ustanovit abatyší. Výjimečné zacházení odpovídalo jejímu světskému postavení. V prvních pěti letech svého působení v úřadu se snažila vyjednat změnu řehole, žádala o úlevy v postech nebo oblečení. Jak napsal Edvard Herold v knize Malebné cesty po Praze z r. 1866: "Než jak nepříjemně dotkla se jich několik let později zpráva, že v klášteře jejich má být zachovávána přísná řehole, jakouž sv. František z Assisi na místě dřívější a mírnější zavedl. Leknutí bylo obecné, neboť šlechtičny z mládí již lepší stravě uvyklé, měly nyní po celý rok požívati nejjednodušších pokrmů postních v oleji připravovaných. Ubohé řeholnice zeslábly a churavěly, čímž abatyše Anežka byla nucena, aby u papeže vyjednávala o mírnější pravidla pro český klášter (1238). Po dlouhém sem a tam poslování a vyjednávání papež Řehoř IX bera zřetel na chladnější podnebí dovolil řeholnicím, aby dvakrát denně směly požívati pokrmů mléčných, postů o chlebě a vodě zbavil je naprosto. Výhody této příčinou bylo přilnutí krále Václava I k papežské straně. Anežka snažila se všemožně přemluviti kolísavého bratra, aby vybavil se ze svazku s císařem Bedřichem. Snad že jí tanul na mysli syn Bedřichův Jindřich, druhdy snoubenec její, jenž hanebně zrušil svůj slib." Snad nebyla Anežce rádcem v bratrově zahraniční politice jen osobní zhrzenost 😊

Ve stejném roce (1238) přestává používat titulu abatyše, označuje sebe jen jako starší sestru. Ovšem nezapomíná, že je sestra krále, jak se podepisuje např. v listině o prodeji Přeštic z r. 1245. Král Václav I. se ubytoval v bývalém špitále sestřina kláštera v r. 1249, když pražský hrad držel jeho vzbouřený syn Přemysl Otakar II. Jako mediátorka jistě pomáhala rodinný spor urovnat. Dám opět slovu pražskému průvodci: "Devátého dne po obléhání hradu uzavřel (král) příměří, aby uspořádal velikou slavnost. Dne toho otevřela se brána klášterní, aby uvolněn byl vstup zvědavému lidu, jenž dychtil spatřiti slavnostní vjezd králův do kostela sv. Františka. V kostele slavnostně ozdobeném dal se král odíti královským pláštěm načež dva biskupové slavnostním způsobem kladli mu na hlavu korunu královskou. Po slavných službách božích uspořádána slavnostní hostina při kteréž opatrní prostředníci hleděli smířiti syna s otcem. V komnatě své přijal uražený otec syna. Král oslzel pohnutím, odpustil mu všecko a na znamení míru srdečně ho políbil." Synovce svého, krále železného a zlatého, Anežka přežila, zemřela v těžkých časech 2. března 1282.

Myslím, že Anežka nikdy nepřestala být dcerou, sestrou a tetou krále. Její chudoba je okázalá, její pokoření největší - z naprosté špičky společnosti jde pečovat o nemocné do špitálu. Cítím za tím velikou a nesplněnou ambici dát svému rodu další světici. Její velké vzory byly kanonizovány ještě za Anežčina života - sestřenice Alžběta Durynská v r. 1235 a Klára z Assisi v r. 1255, teta Hedvika r. 1267. A ona nic. Usilovala o vlastní řeholi, protože zakladatelé řádů se automaticky stávali světci. Byla to nejjistější cesta. Papež jí nevyhověl. Měla být císařovnou, toužila stát se světicí. V obou svých ambicích mířila nejvýš. Přes všechno dobrodiní, které působení její komunity přineslo ve zmírnění utrpení nové sociální vrstvy, tj. městské chudiny, si nejsem jistá, jestli odcházela ze světa s pocitem naplnění. Její touha se vyplnila až o mnoho staletí později. Pět dní po svatořečení princezny Anežky přišla sametová revoluce. Stála tak symbolicky na prahu další velké společenské změny, tak jako v době svého života.