Archanděl Anubis

Za oknem prší. V našich studených a leckdy nevlídných Čechách je snadné zapomenout, že vlákna podhoubí naší obrazotvornosti vedou daleko na východ. Pojďme se teď v předjaří podívat do Egypta na možné duchovní inspirace křesťanské imaginace.

Někdo si možná pamatuje z dějepisu, že Egypt se svým košatým pantheonem si prošel v 18. dynastii etapou státního náboženství jediného boha Atona. Důvody byly možná politické a celý výstřelek nepřežil svého tvůrce Achnatona. V té době možná židovský otrok Mojžíš načerpal inspiraci, než se vydal přes Rákosové moře a horu Sinaj do země zaslíbené a rozhodl se věřit v jediného boha (protože ono to s tím monoteismem v počátcích judaismu nebylo tak jednoduché). Ale nechme stranou Mojžíše. Koho to zajímá víc, může začít knihou Sigmunda Freuda Mojžíš a monoteismus. Pojďme ke křesťanství. Dnes je koptská církev nositelkou raně křesťanské tradice, svatá rodina přeci z Betléma utekla do Egypta, počátky mnišství také spadají do Egypta (2. stol.) a možná právě spiritualita pouštních otců je to, co spojuje egyptskou hrobku a venkovský kostelík.

Úvodní obrázek článku je z tzv. Aniho papyru. Jedná se o Knihu mrtvých, což je rádce a pomůcka pro chvíli těsně po smrti. Pochází z období 19. dynastie, je tedy o jednu dynastii a nějakých 200 let mladší než faraonův nápad s jediným bohem. Bohů a démonů je při přechodu do zásvětí už zase hodně, všechny je třeba pojmenovat, nic nesplést, jinak je po vás definitivně. A proto je tu Kniha mrtvých. Zobrazená scéna ukazuje vážení duší. Nahoře sedí řada bohů, kteří dohlížejí na spravedlivý soud. Anubis se šakalí hlavou váží, moudrý Thovt s hlavou ibise zapisuje výsledek soudu do tabulky. Za ním čeká Velká požíračka na hříšníky. Tato bestie má zubatou tlamu krokodýla, hřívu a tělo lva a zadek hrocha. Není tu peklo a trápení. Duše je prostě schramstnuta a konec. Konec naděje na druhý život. Podívejme se na váhy. Na levé misce vah je položeno srdce člověka. Na té druhé leží pštrosí pero. To je symbolem bohyně Maat, bohyně pravdy a spravedlnosti. Srdce člověka musí být lehčí, než peříčko. Neobtěžkané zlem. Kdo si teď vzpomněl na pohádku S čerty nejsou žerty a Dorotu Máchalovou? Ano, ale to už jsme moc daleko. Zpátky do středověku.

První obrázek v malé galerii je desková malba ze Sorigueroly ve Španělsku ze 13. století. Místo Thovta váží duše archanděl Michael a místo Velké požíračky čeká na hříšníky čert. Jak se říká, bližší košile než kabát, podívejme se tedy do Čech. Na třetím obrázku je nástěnná malba z počátku 14. století z kostela sv. Linharta a Mikuláše v Dolních Slověnicích. Podobně jako na Aniho svitku je úplně nahoře řada apoštolů, sledujících soud (vidíme spodní okraj rouch). Ještě výš nad nimi trůnil Kristus. Pod nohama apoštolů probíhá poslední soud, archanděl Michael váží duše (vlevo) a hříšníky pohlcuje zubatá tlama Leviathana, starozákonní vodní obludy, která je symbolem chaosu (úplně vpravo). Už špatně patrný čert zatlačuje hříšníky do pekelné tlamy. Prostor mezi archandělem a čertem vyplňují postavičky provinilců, nad archandělem Michaelem dva andělé troubí na polnice. Protože soudce duší je na fresce sice dominantní, ale bez tváře, přidala jsem ještě obrázek archanděla Michaela z výmalby kaple na hradě Housce. Také drží v ruce váhy a stejně jako fresky v Dolních Slověnicích pochází z 30. let 14. století. Kromě spirituální roviny tento Michael pravděpodobně odkazuje i na soudní pravomoc objednatele maleb, pana Hynka Berky z Dubé. Kdo soudí, bude sám jednou souzen. Ani tak mocný muž na to nechtěl zapomínat.

Aniho papyrus tedy vznikl kolem roku 1100 př. Kr., zmíněné zobrazení posledního soudu kolem r. 1300 po Kr. Máme tu 2 400 let a zhruba stejně tolik kilometrů (vzdušnou čarou) rozdíl a přesto se díváme na stejný obrázek. Jak to? Je to jednoduše lidská potřeba věřit v nějakou vyšší a nestrannou spravedlnost? Útěcha a současně zdvižený prst, který nás nutí žít podle mravních zákonů? Protože lid, který se bojí aspoň Boha, se lépe ovládá než lid, který nevěří ničemu? A možná klíč leží ve spiritualitě pouštních otců. Slovo eremita pochází z řeckého slova pro poušť, pustinu. Prvním a nejznámějším egyptským eremitou byl sv. Antonín. Kde žil takový poustevník na poušti? Postavil si chatrč? Proč by se namáhal. Stačilo dojít na kraj obydleného nilského údolí a na hraně té pustiny stála hotová obydlí – sklaní hrobky. Hrobka byla hotová, byl v ní chládek, nefoukalo, byla stranou od lidí ale zas ne moc. V docházkové vzdálenosti – to aby pozůstalí nezapomínali na své kultovní povinnosti vůči nebožtíkovi. Pro poustevníka to zase znamenalo, že na něj nezapomněli věřící a pravidelně duchovní útěchu vyměnili za chleba. I dnes egyptolog, který potřebuje klidně pracovat, zabydlí si prázdnou hrobku stolkem, notebookem, lehátkem a je mu fajn. A takový poustevník leží, přemítá o Bohu, o smrti a vidí kolem sebe na stěnách malby a reliéfy z Knih mrtvých. A když pak hledá slova, jak poslední soud vyložit svým ovečkám, naskakují mu obrazy před očima.

Že pár poustevníků to nevytrhne? Vážení duše je součástí mýtu o Isis a Osiridovi a Isidin kult se během helénského období rozšířil až do Říma. A to už je ke svatému Petru vážně jen krok. Byly to časy, kdy se na křižovatkách katakomb potkávali pronásledovaní křesťané s příznivci řecko-orientálních tajných mysterií a něco si špitali. Víte třeba, že spasitel světa Mithras se narodil 24. prosince v jeskyni? Ale to je zas jiný příběh.