Bacín
Český kras je právem jednou z nejstarších a nejnavštěvovanějších turistických oblastí v Čechách. Nejstarší značená trasa na Karlštejn je z r. 1889. Řeka tuto oblast mezi Berounem a Prahou dělí fakticky i typologicky. Na jednom břehu leží mystický Karlštejn, Bubovické vodopády, Svatý Jan pod Skalou, který byl možná Jezerní horou z keltských mýtů, a také tajemné lomy na Americe. Je to monumentální krajina prosluněných vápencových skal a temných, vlhkých roklí. Společným jejím jmenovatelem je hlubina, sestoupení do nitra. Nevědomí a podvědomí. Jsou to skryté cesty krasových vod, nikdy nezamrzající vývěry, portály temných jeskyní osídlených od pravěku. Krajina, která vás v jeden den donutí uvěřit v Boha, Svatý grál i Hagena. Společným tajemstvím těchto míst je podzemní voda – pramen, studna, studánka.
Druhá strana řeky má méně dramatický reliéf a řekla bych, že od člověka 21. století, zvyklého na omračující zážitky, vyžaduje opačný přístup- nejprve v krajinu uvěřit a potom se do ní vydat. Jinak budete trochu zklamaní. Sice tu leží Koněpruské jeskyně, cíl školních výletů, ale ty jsou z hlediska spojení člověk-místo novověkým objevem. Pravá mystika tohoto břehu je buďto skrytá -Tetín, Bacín, Aksamitova brána - nebo v horším případě nenávratně zničená jako Turské maštale.
Bacín je se svými 499 m.n.m. nejvyšším bodem Českého krasu, ale neřekli byste to do něj. Obyčejný kopec, daleko odevšad. Ani turistická cesta na něj nevede. Na vrcholu je takový plácek s bahnitým jezírkem obehnaný půlkruhem nízkých skalek ( JV orientace? snažím se rozpomenout…) s úzkou puklinou. Přesto je Bacín unikátní i ve středoevropském kontextu. Místo kontinuálního kultu od 9000 př.n.l. až do zhruba třicetileté války. Tj. bez ohledu na panující božstvo. Něco tu musí být. To něco sem láká módní novopohany i přivolávače mimozemšťanů. Řekla bych bohužel, protože každý rok tu shledám nové obětiny, které bych nazvala odpadem – letos např. povlávající záclonu a šátek napnutý mezi stromy. Ach jo. Na nic nesaháme, aspoň budou mít archeologové za sto let co kopat.
Bacín obsahuje „svatou trojci“ (kámen, voda, strom), ale v jakési umolousané variantě. Kámen je malý, stromů je moc, stojatá voda ucpaného závrtu. Svatyně srnek a divokých prasat, která se rochní na břehu jezírka. Místo skryté a skrývající se. Bacín spí a tento spánek nechce rušit ani státní správa – skalní amfiteátr je zarostlý lesem, žádná značená cesta, zákaz vybudovat rozhlednu. Čím míň, tím líp. Nevzdáváme to a každý rok přicházíme na skálu uctivě zaklepat. Jednou nám někdo otevře.