Cesta na Točník

Na filmu Hlas pro římského krále (2016) mě asi nejvíc bavilo tipovat české lokace. Baví mě to u všech filmů, které se u nás natáčely, u pohádek a filmů historických dvojnásob. Shledala jsem, že do hradu Točník musí vést ještě jiná cesta, než ta přes hradní příkop mezi jezírkem a medvědincem. Cesta, kterou ještě neznám. Když nás tedy ještě toho roku přivedly na Točník jedny běžecké závody, odbočila jsem z hlavního proudu hledat tu druhou cestu. Je tam a je nádherná.

Koukáte na fotku a říkáte si - cože? Troška ošoupanýho kamení, to je toho. Já mám ale staré cesty ráda. Jsou tu takové, které prošlapáváme už víc než tisíc let, protože vedou pořád stejně - na Vladař, Závist nebo Stradonice. Některé ( jako tahle) jsou mladší, kola povozů přesto zanechala ve skalním podloží vyježděné koleje. Staré cesty se vinou pozvolna, v rytmu kroků koní a lidí. Stoupání či klesání mohlo být jen tak strmé, aby vůzl šel nahoru vyvést a dolů ubrzdit. Stín stromů a sem tam křížek či boží muka.

Cesta k západní bráně Točníku je ve své poslední části široká tak pro jednoho jezdce, sevřená mezi sráz a sluncem vyhřáté rohovcové plotny. Je to až dramatické místo, kouzelná kulisa. Malé ohniště vedle cesty svědčí o tom, že sem lidé chodí rádi, i když pro stromy už zmizel hezký výhled. Točník je zvláštní hrad - dobou vzniku, architektonicky i pro svou polohu.

Zámecký vrch byl osídlen již v době halštatské, ostrá hrana skal táhnoucí se hřbetem připomíná dračí páteř. Královský hrad z konce 14. století stojí na rozhraní dvou geologických vrstev, které jsou ještě různě ukloněné ( úhlová diskordance). Ze starohor tu skočíme rovnýma nohama do ordoviku, jednu geologickou éru tím úplně přeskočíme ( kambrium). Hrad je postaven z místního rohovce a je tak jakýmsi pokračováním skály, obdivující sám sebe v hladině záhadného černého jezírka, které nikdy nevyschne a nikdy nepřeteče.

Když se na lokalitu podívám jen geofyzikálně - máme tu rozhraní dvou časových vrstev, dvou materiálů, tj. různou vodivost ( elektrické či jiné) energie. Toto napětí mezi vrstvami může mít tendenci se vybít či vyzářit na povrchu, na hranách a puklinách - třeba právě v jezírku nebo na zubatých plotnách u západní brány. Místo je, zdá se, predisponováno k zážitkům zvláštního druhu a samozřejmě je opředeno řadou pověstí. Někdy bych tu, na plácku před branou, ráda přespala. Na 99% by se nic tajemného nestalo, ale stejně je to pěkné místo. Jen tak tu sedět, dokud nebe docela nepohasne, zády opřená o vyhřátou skálu naslouchat noci nebo šeptaným příběhům...