David a Goliáš

Už dlouho jsem nepsala o kamenech :-) Tak to napravím a vyberu dva letos prvně spatřené. Goliášem zde míním Zakletého mnicha (též Baba) v Drahomyšli. Je velký, krásný, z ušlechtilého křemence a má solidní původ. Rozumějte - je to pravý menhir (i když nevíme přesné stáří). Vysoký je 2,2 metru, váží něco přes dvě tuny. Zdaleka viditelný, každý v obci vám ukáže k němu cestu a na kraji pole stojí sloupek s cedulkou a původu a pověsti. Je to celebrita a je vyděšený. Každý se s ním fotí, každý ho otlapkává a každý z něj chce nasát energii, připojit se do zásuvky zemské sítě. Nabrat si co nejvíc a frčet dál. Většinou přijde zklamání, že "to" nefunguje. Kdyby "to" bylo tak jednoduché, neexistovaly by rituály nebo třeba křesťanské poutě. Je třeba vyladit s jako anténa, pomalu se přibližovat. I když máme tendenci se kamenů dotýkat, přenos je ve skutečnosti "bezdrátový" a bližší kamennému času. Víte, jak dlouho trvá, než se jenom pozdravíte? Kdo četl Pána prstenů, ví jak těžké je domluvit se s takovými stromy (enty), natož s kamenem.

"David" stojí v řepném poli mezi Jemníky a státovkou na Louny. Oproti " Goliášovi" z Drahomyšle je vážně prcek. Je zakreslen v internetové mapě. Přesto paní z nejbližší chalupy mi říkala, že letos zmizel: "Chtěli jsme k němu zjara jít, ale už jsme ho nenašli. Asi ho zahrnuli, že v poli překážel". Nezmizel, z dálky červeně planul v zapadajícím slunci. Měl radost, že k němu někdo přišel na kus řeči. Necelý metr vysoký, s plochým temenem láká k usednutí. Váží necelou tunu a je z místního hrubozrnného železitého pískovce. Uprostřed rozbahněného pole je nám spolu dobře. Možná ani není menhir. Je mu to fuk. Jiří Bílek v Hádankách naší minulosti I se přiklání k možnosti, že se jedná o středověký hraniční kámen. Přesto... průzkum provedený v r. 1893 a 1898 prý zjistil, že kámen byl zapuštěn do popelovité vrstvy. Jak hluboké? To se v knize neuvádí. Možná jen žďářili les a pak postavili mezník. Podařilo se najít "několik střepů hrubě zpracovaných nádob, opálený kámen z pole a zvířecí kosti". Aha, takže táborák s opékáním. Datace střepů není. Co to bylo za kosti? Možná pekli kuře. Nemusí být každý šutr místem rituálu... ale může :-) On totiž stojí na takové pěkné terénní hraně. Kdyby někdo potřeboval vymezit svoje pole, ta hrana jako taková úplně stačí - nemusí tam vláčet kámen. Od meze vlevo je to moje, od meze vpravo zase tvoje. Současné umístění je navíc druhotné, nemá už smysl pod ním kopat. Kámen byl podle místních pověstí vyšší než dospělý muž. Kolem roku 1948 byl svržen do blízké opuštěné pískovny a postupně zasypán černou skládkou. V roce 2003 byl znovu vztyčen panem PhDr. Svatoplukem Pavlisem, místním rodákem (tuto informaci jsem našla v jedné diplomce z r. 2011 s regionální tématikou, autorka Hana Palmová). Zřejmě ho byla nalezena jen část, nyní je vysoký jako patník. U kamene stojí značka státní nivelace. I člověk moderní ocenil, jaký je tu rozhled. Stojíme na plochém návrší (prakticky v rovině), ale překvapivě přehlédneme velký kus krajiny. Od Smečna na obzoru klouže pohled přes Pchery a Jemníky až ke Knovízi, která je vzdálená tak 20 minut svižné chůze v dolíku pod námi. Knovíz! Knovízská kultura mladší doby bronzové (1300 - 920 př.n.l.) o sobě archeologům prozradila jedno pikantní tajemství - na sídlištích této kultury se nacházejí lidské kosti se stopami po odřezávání svaloviny. Ožehavé téma tvrdit, že Kladeňáci jsou potomky lidožroutů... Ale jak jinak vysvětlit, že tu před třemi tisíci lety čas od času někdo bližního svého vykostil? 

Přes dva kopce blíž ku Praze leží o zhruba dva tisíce let starší šedesátihektarové sídliště lidu nálevkovitých pohárů v Makotřasích s velkou paleoastronomickou hádankou starší než Stonehenge (slavný "makotraský čtverec"). Také se zde odlévala měď z rudy dovážené z východního Poalpí - ve 3. tisíciletí př.n.l.! O další dva kilometry vedle u Kněžívky leží tajemná rituální ohrada s nejistou datací i funkcí (v blízkosti zastižena únětická i mladoknovízská kultura). Nálezy z Makotřas i Kněžívky byly objeveny v souvislosti s výstavbou dálnice v 60. letech 20. století. Se vztyčeným kamenem u Jemníků ani jedna z těchto dvou lokalit téměř s jistotou nesouvisí. Jenom až pojedete někdy z Prahy na Chomutov, pomyslete na to, že dálnice mezi Šárkou a sjezdem na Slaný je takovou českou cestou do pravěku a míjíte jednu archeologickou hádanku za druhou. Šťastnou cestu!