Džbán neboli Držemberk

28.05.2018

Dnes se jedná o nepatrné zbytky zdí a základů jedné věže nad silnicí mezi Mutějovicemi a Domoušicemi na Rakovnicku. Durdík uvádí, že hradu se možná říkalo i Držemberk, jiní  že Čbán. Jméno Džbán uvádí až Hájek z Libočan. Hrad se tedy jmenoval podle pahorkatiny, na jedné z jejíchž ostrožen stojí. Hrad vznikl pravděpodobně ve 40.–50. letech 13. stol., založením zřejmě královský (jako jeden z nejstarších) a náležel k přemyslovskému loveckému hvozdu. Spolehlivé prameny ale k založení hradu nejsou. Nevíme kdo, nevíme kdy… v tomhle kraji vlastně standardní situace. V předpolí hradu je dosud patrný pravěký val, neboť ostrožna byla osídlena odpradávna, podobně jako nedaleký ostroh s hradem Pravda, o které také nevíme  přesně kdo a kdy jí postavil. 

Na hmotové rekonstrukci vidíme, že se stavebně jedná o kombinaci hradu s obvodovou zástavbou a hradu kastelového typu. Bohužel hrad byl již při stavbě staticky oslaben – hloubením příkopu došlo k narušení opukové tabule a podloží hradu na dvou místech prasklo. Hrad byl proto záhy opuštěn. Jinde jsem se dočetla, že hrad zanikl až k roku 1318 v souvislosti s jednou šarvátkou, kterou popíši později. Osobně ale věřím verzi s narušenou statikou. Dílo rozpadu bylo dokonáno na přelomu 19. a 20. století, kdy část hradu v čele ostrožny byla odlámána v opukovém lomu.
Džbán stojí na zajímavém místě – střeží soutěsku, které se říkalo Vrata nebo Ve vratech. Dálková zemská stezka zvaná Erfurtská nebo také Sedlecká vedla touto krajinou od Řevničova přes Krupou, Mutějovice a Kounov dál směrem na Pětipsy a Kadaň, kde se stáčela údolím Ohře směrem ke Karlovým Varům a dál do Říše směrem na Erfurt a Halle. Byla to cesta, kudy panovníci jezdili na říšská jednání, ale hlavně tudy kupci vozili saskou sůl. V Krupé z této cesty odbočovala jedna větev, která procházela právě soutěskou Ve vratech směrem na Louny a dál k Ohři. Hrad byl tedy vybudován na strategické poloze.

Roku 1318 někde mezi Žatcem a Rakovníkem – a chce se věřit, že to mohlo být právě blízko Džbánu u křižovatky zemských cest – došlo k ozbrojenému střetnutí. Na jedné straně stál Vilém zajíc z Valdeka se svými muži, mocný šlechtic, člen rady Královny Elišky Přemyslovny, její nejbližší přítel a ochránce. Na straně druhé muži z doprovodu krále Jana Lucemburského. Král cestoval do Chebu na jednání s Ludvíkem Bavorem a část jeho družiny se rozhodla malinko si zaplenit na cizím. Jak moc to bylo nebo nebylo bez vědomí krále, můžeme jen hádat. Doba byla zamotaná a napětí mezi králem a šlechtou se dalo krájet – a to i přes to, že Vilém Zajíc podporoval královský majestát. Pohár trpělivosti prostě přetekl a podle Kroniky tak řečeného Dalimila lidé pana Zajíce dali těm Švábům co proto. Králi Janovi došlo, že když si šlechta troufne i na královy družiníky, bude muset začít vyjednávat. Výsledkem bylo posílení pozice šlechty a úřad nejvyššího zemského maršálka pro pana Viléma Zajíce z Valdeka. Nicméně Dalimil se nezmiňuje, že by během střetnutí došlo k poboření nějakého hradu.  Už proto věřím variantě opuštění hradu pro statické narušení.