Etablovaní a outsideři - zajetí českého panstva patriciátem r. 1309
Aneb jak jsem se pokusila napasovat figurační princip na jednu naší dějinnou událost. Středověká společnost byla vysoce strukturovaná a přirozeně muselo docházet k napětí a třenicím. Každý měl své místo od Boha dané, ale ne každý se s tím chtěl či uměl smířit.
Pojem figurace je teoretická inovace německého sociologa Norberta Eliase (1897-1990). Všímal si vztahu jedince a společnosti a přemýšlel, jak se popasovat s otázkou struktury. Jednám svobodně nebo je mé jednání dáno strukturou společnosti? Individuální jednání podle něj vyrůstají ze sociálních procesů, které jsou relativně autonomní, ale bez jednajících jedinců se neobejdou. Přišel s pojmem figurace, která je propletencem jednotlivců, skupin a mimolidské přírody. Je to řetězec závislostí, jehož charakter je vytvářen strukturou a jednou z jeho vlastností je "fluktuující balance moci." Například školní třída je figurací - máme tu učitele a žáky ve vzájemné závislosti a do toho ještě vstupuje ředitelka, rodiče a školská inspekce. Nebo ještě jinak: moc rodičů nad dítětem a moc dítěte nad rodiči. Fluktuující balance moci par excellence!
Eliasova kniha Etablovaní a outsideři (angl. vyšla 1965, něm. 1990) je aplikací tohoto figuračního principu na případové studii komunity z předměstí Leicestru provedené r. 1960. Byla tam skupina starousedlíků, přistěhovalých manažerů a přistěhovalých dělníků. Starousedlíci ještě akceptovali nově příchozí manažery a obchodníky, protože pozvedali úroveň "vesnice". Etablovaní "vesničané" se ale dívali spatra na obyvatele "sídliště". Sami sebe považovali za společenství vyznačující se tradicemi, vyšším standardem chování a civilizovanějšími normami, přestože reálné sociální rozdíly mezi oběma skupinami byly ve skutečnosti velmi nízké. To mi připomnělo jednu situaci z naší historie a sice zajetí českého panstva kutnohorským a pražským patriciátem r. 1309. O co šlo? Na toto téma napsal obsáhlou diplomovou práci Martin Musílek v r. 2006. Je psána čistě historicky, především jako komparace dostupných pramenů zasazená do kontextu vztahu šlechty, patriciátu a královské moci přelomu 13. a 14. století. Zde tedy jen stručně: 15. února 1309 proběhla koordinovaná akce na dvou místech v zemi, v Sedleci u Kutné Hory a v Praze, kdy příslušníci předních měšťanských rodin obou královských měst zajali vysoce postavené šlechtice. Zbraslavská kronika k tomu píše: " v první hodině denní vyrazili spiklenci Peregrin Puš, Mikuláš, Konrád a Albert, Ruthardovi synové, s velikým množstvím zbrojného lidu z Kutné Hory. Vzdorně vtrhli do Sedleckého kláštera a zajali tam v domě hostů ještě ve spánku Jindřicha z Lipé, komorníka království Českého Jana z Vartenberka, Jana z Klingenberka a zabili kutnohorského rychtáře Jana. Zajaté pány poté odvedli na východočeský hrad Litice. Kutnohorští měšťané a jimi vedená cháska se v klášteře dopustila velkého násilí, vylamovali dveře a hledali pražského měšťana Wolframa a další, které nenáviděli. V Praze mezi tím pražský měšťan Jakub a Mikuláš Thusintmark se svými přívrženci zajali pana Petra, kancléře království Českého, Rajmunda z Lichtenburka a Heinmana, syna Heinmana z Dubé". Nesvornost mezi patricii však způsobila, že celá akce dopadla neslavně. Páni byli po několika jednáních propuštěni, upevnili své pozice v zemi a minimálně Jindřich z Lipé se postaral o odplatu. Spolu s Janem z Vartenberka za pomoci svých přátel sebral silné vojsko, se kterým dorazil ku Praze. Z města poté vyhnal měšťany, kteří se podíleli na jeho zajetí. Jako motiv celé akce je uváděn boj o výnosy kutnohorské urbury mezi šlechtou a nejbohatším patriciátem. O peníze jde vždy až na prvním místě, ale co když vedlejším motivem bylo ještě něco jiného?
Dalimil totiž ve své kronice uvádí požadavek měšťanů při propouštění zajatých pánů, a sice aby došlo k vzájemnému zasnoubení šlechtických a měšťanských dítek. Zbraslavská kronika o takové podmínce mlčí, tedy zůstává s otazníčkem, zda takový požadavek vznesen byl. Ale kdyby ano... co ještě (kromě bohatství) by tím pro své děti patricijové získali? Tady bude nutné říct pár slov o tom, co to byl a kde se vzal onen patriciát. Tímto slovem označujeme obvykle nejbohatší vrstvu měšťanů. V našich zemích jejich bohatství a moc strmě vzrostly za posledních Přemyslovců a vlády Jana Lucemburského. Tito lidé byli spjati s obchodem, dále hlavně s těžbou a zpracováním stříbra. Rodiny saských horních podnikatelů i italských bankéřů. Byli mnohdy bohatší než šlechta, měli politické ambice, pohybovali se po boku krále, ale pořád to mělo jeden háček: nebyli urození! Navzdory všemu bohatství to byli outsideři, přivandrovalci, "sprostí chlapi", jak jim říkal zbraslavský kronikář. A patriciát dělal co mohl, aby se etablované šlechtě vyrovnal: skupoval půdu, stavěl hrady a tvrze, napodoboval rytířskou kulturu, vymýšlel si erby. Do "společenství krve" ale tahle zkratka nevedla. Myslím si, že požadavek nerovných sňatků (byl-li vysloven) měl právě několika jedincům pomoci dostat se ze strany "outsiderů" k etablovaným. Leč nepovedlo se. Páni rychle na své sliby zapomněli, sňatky se nekonaly, účty pokud možno srovnali a vše zůstalo při starém - k velké potěše zbraslavského kronikáře Petra Žitavského. Snaha bohatých a zpupných měšťanů porušit řád daný samotným Bohem byla podle něj po zásluze potrestána. Vytýká neurozeným měšťanům jejich zpupnost a zároveň je varuje před podobnými dalšími pokusy.
O pár století později půjdou rytířské tituly koupit a o něco později budou zrušeny úplně. Všeho do času.
Z hlediska proudu dějin to bylo jen takové plácnutí do vody. Ničeho se nedosáhlo, snad s výjimkou uražené panské pýchy. Promyšlená a koordinovaná akce patriciů rozhodně nebyla třídním bojem - jednali čistě ve svůj prospěch, ne v zájmu sociální skupiny spíše na úkor jiných patricijských rodů. Nebyl to ani národnostní střet, přestože patriciát byl převážně německý a šlechta česká. Středověk pojem národ neznal, i když z Dalimila cítíme, že už tenkrát český a německý živel stál mnohdy proti sobě. Jestli zajetí českého panstva o něčem vypovídá, pak o slabé vládě po vymření Přemyslovců. Hrstka podnikavých dobrodruhů se pokusila změnit zavedený řád ve svůj prospěch a urvat ještě více stříbra, ale sebevědomá šlechta (o to sebevědomější, oč slabší je panovník) se nedala.
Technicky vzato nebyl žádný důvod, proč by se už tehdy měšťan nemohl stát šlechticem, pokud měl zakoupené statky na venkově. V Čechách ale nemáme žádný doklad, kdy by některý měšťan přešel ke šlechtě před rokem 1350. Proč? Musel by se spolu s měšťanstvím vzdát svého povolání, tj. obchodu a živila by ho jen ta půda. Také by přišel o podporu "svého" (městského, německého) prostředí, politický vliv v městské radě apod. Byla to tak zásadní změna životního rámce, vazeb, postojů a životního stylu, že si takovou změnu jen těžko dokážeme představit. Přestože obě prostředí (šlechtické i patricijské) se sbližovala jen pomalu a opatrně, ani vzájemné sňatky nebyly striktně vyloučené. Například Frenclin Jakubův z patricijského rodu Velflovců, služebník krále Jana a držitel tvrze v Kunraticích, provdal svou dceru za Pótu z Vildenberka. Kdo ví, možná on byl chudý penězi, ona urozeností a navzájem si pomohli. Jedna vlaštovka ale jaro nedělá. Šlechta se dívala na patriciát stále s velkou opatrností. Živobytím jedněch byl boj, živobytím druhých obchod, což byla ve středověku krajně podezřelá činnost. Dva rozdílné světy. Etablovaní a "outsideři" - navzdory srovnatelnému přepychu. Vyvažování dynamiky jejich vzájemného vztahu bylo jedním z nástrojů panovnické moci (ale to už je na jinou úvahu a jinou Eliasovu knihu).
Literatura:
Jiří Šubrt: Civilizační teorie Norberta Eliase. Praha: Karolinum, 1996
Martin Musílek: Zajetí českého panstva patriciátem roku 1309. Diplomová práce FF UK. Praha, 2006