Heiliger Stein (Hnanice)

06.06.2018

Evidentně mám teď nějakou „kamennou vlnu“ a týden po Kounovských řadách jsem naplánovala další výlet k tajemným kamenům. Když už jsme byli na pár dní ve Znojmě, zajeli jsme si na Heiliger Stein, který leží pár desítek kroků od českých hranic už na rakouské straně, tj. mezi obcemi Hnanice a Mitterretzbach. K místu vede turistická cesta, zabloudit se nedá. Místo velice silné je svým vzhledem tak nenápadné, že mi sestra povídá: „Fajn zastávka, ale ještě musíme dojít k tomu kameni“. Myslím, že tento rys je společný mnoha skutečně svatým místům. Skupinka kamenů shlíží na okolí z táhlého návrší, ale nikoli z jeho vrcholu. Nechává si krytá záda. Takto umístěných je celá řada kamenných památek (trochu se bráním napsat „ megalitických“ i když mi to samo naskakuje na klávesnici).

Dnes se hovoří o Svatém kameni jako o kultovním areálu mnoha časových vrstev. Jednak jsou tu samotné kameny a zejména ten ústřední s několika hlubokými miskovitými prohlubněmi.  Kameny zřejmě fungovaly jako obětiště už v dobách mezi kamenným a železným věkem, dále za Keltů a s příchodem křesťanství přešly pod Mariánskou zbožnost. Představy o prohlubních v kameni plných krve obětovaných zvířat (jenom?) nechám na laskavém čtenáři. Od pohanské modloslužby kameny očistil osobně svatý Wolfgang, jemuž je v nedalekých Hnanicích zasvěcen kostel se dvěma studněmi zázračné vody. Tento skromný řezenský biskup – uzdravitel žil v letech 924 – 994 a zasloužil se o vznik pražské diecéze tím, že umožnil její vyjmutí z té řezenské. Dobrovolně se vzdal nemalého příjmu. Žil skromně, „přepisoval“ pohanská místa na svatá, otvíral zemi a nechával vytrysknout vodě. Jeho atributem je sekyra a svátek má 31.10.,což je mimochodem datum významného keltského svátku  Samhain. O významu sekyry v náboženstvích staré Evropy by se dala napsat kniha, ale třeba je to v případě Wolfganga jenom náhoda podpořená pověstí, kterak sám mýtil lesy. Sekyra je nástroj spojený se smrtí a znovuzrozením – je to válečná sekyra ale taky sekyra, která bere život stromu, aby ho dala lidem, když na vyklučeném místě může vzniknout pole a dům. Sekyru třímá tesař i kat – a kdo byl synem tesaře? Hmm? Ale zpět ke Svatému kameni.

Od raného novověku (konkrétně od r. 1647) existují zápisy o zázračných uzdraveních a od r. 1655 zde stojí mariánská kaple. Léčivou byla dešťová voda zachycená v prohlubních kamene a prášek z nich vyplavovaný. Množství takové vody bylo omezené, a tak r. 1680 místí vyhloubili pro poutníky studnu.  Ke kameni proudily zástupy věřících, proto v letech 1750 – 1755 došlo na stavbu pořádného kostela „ Naší milé Paní na Kameni“ („Am Stein“). Nepřežil ovšem josefínskou reformu a už r. 1785 byl pobořen, protože veliké poutě se neslučovaly s osvícenským duchem panovníka. Od r. 1989 se zde pravidelně scházejí poutníci z obou stran hranice – pozor – na svátek sv. Jana Křtitele. Svatojánská noc…

A ještě jedna asociace mi naskakuje: pláň před Hnanicemi prý bývala shromaždištěm křižáckých vojsk před tažením proti pohanům do Litvy. Vinice mezi Hnanicemi a Svatým kamenem se dnes nazývá Knížecí vrch. Úplně vidím, jak za svítání, než se vojsko dá do pochodu, nějaký ten světský či duchovní kníže s posvátným kamenem v zádech shlíží z Knížecího vrchu, kterak strhávají poslední stany a vlní se pole kopí nad hlavami sešikovaných mužů. Pomodlí se v duchu k Panně Marii a pak dole v kostele sv. Wolfganga nabere léčivou vodu s sebou na cestu.

Kolem zbytků kostela dnes vede vyhlídkový ochoz. Dávní stavitelé měli cit pro krajinu, protože jedno ze silových míst se nachází uprostřed pomyslného křížení os stavby. Další je například v řetězu oblých kamenů. Další si můžete najít sami. Pro méně jemnohmotně založené jedince: vezměte si do kapsy pár euro, ve stínu stromů tam stojí ochutnávkový stánek jednoho rakouského vinaře. Ať už je to vínem nebo energiemi, od Svatého kamene se nechce odcházet.