Jak jsme hledali Pravdu

Jako nadpis tohoto článku jsem rozmýšlela několik slovních hříček na téma pravda – Pravda (mít svatou pravdu, býti na pravdě boží), ale vyhrálo toto. Ono je to v životě tak, že hledáme jakousi pravdu (vnější) a řídíme se tou naší pravdou vnitřní. Jak se říká, „ pravdu nelze mít, lze v ni jenom věřit“. Jadrnější rčení říká, že "pravda je jako díra do pr…, každý má tu svou".  My jsme koncem února podnikli výlet na Pravdu s velkým P.

Pravda je hrad ležící v západní části planiny Džbán na českém Středozápadě. Kousek vedle jsou tajemné Kounovské řady, což byl původně další cíl výletu. Nakonec jsme se ale (a rádi) spokojili jen s Pravdou. V bezlistém předjaří byly zbytky hradu patrné již od silnice. Auto jsme nechali na návsi v obci a vydali se směrem k lesu, kde jsme chtěli narazit na zelenou turistickou. To se úplně nezdařilo, odtud „hledání Pravdy“. Ale generální směr jsme měli správný, lesem vedla cesta tu více tu méně projetá, mrzlo jenom trochu a nakonec to opravdu byla zkratka. Těsně pod vrcholem byl les dubový, slunce se opřelo do jižní stráně a my si připadali jako doma v Krčském lese.
Hrad samotný byl založen neznámo kdy neznámo kým. Resp. ví se, že kraj byl v držení Sulislavů (nebo Sulislaviců), kteří měli již dříve dole v obci tvrz, a poslední průzkum posunul založení hradu do doby posledních Přemyslovců. Později patřil hrad Kolovratům, Lobkovicům a je jisté, že vyrostl na místě staršího hradiště. Současná podoba hradu z 15. století (Kolovratové) je vrcholným projevem fortifikačního umění reagujícího na rozvoj dělostřelectva. Zachoval se mohutný val a dvě dělostřelecká postavení v předhradí, což jsme téměř přehlédli, protože naši pozornost (a hlavně pozornost malých objevitelů) naprosto pohltilo vlastní jádro hradu oddělené od předhradí hlubokým příkopem vylámaným v opuce. Příkop i prostor hradu je nyní vyčištěn od náletových dřevin - za to, i za krásný odpočinkový altán patří díky Lesům ČR. Bohužel z hradu se toho moc nedochovalo, klasická volně přístupná zřícenina. Užívali jsme si sluníčka ( i když ve stínu zdí ještě ležel sníh), svačili u stolku, prozkoumávali každou škvíru a díky baterce i jedno zpola zavalené podzemí. Když jsme nasytili oči i bříška, odpískali jsme několikakilometrové pokračování na Kounov a malou oklikou (a zase jen tak odhadem) jsme se kutáleli dolů do vsi.

Hledání cesty dolů nás zavedlo do krátké pískovcové rokle s vyrytými tvářemi (hle, turonské opuky vystřídal cenomanský pískovec) a pak po modré turistické k zamrzlé studánce a Čertovu kameni. To je pískovcový blok dle pověsti odhozený pekelníkem. Hlavně je ale neuvěřitelně „počmáraný“. Kam se hrabou pražské podchody!  Od Čertova kamene se pouštíme nazdařbůh dolů lesem, míjíme jedno bahniště černé zvěře a k nemalému překvapení vycházíme z lesa přesně na rozcestí, kde jsme ráno začínali. Paráda.
V tomto kraji je ještě spousta míst, která by stála za návštěvu a to i když pominu slavné Kounovské řady. Polozapomenutý kraj pravěkých hradišť, zaniklých vsí, opuštěných štol, studánek a kamenů, světců i čertů. Určitě se zase vrátím.