Mají národní dějiny ještě smysl?
Česká televize odvysílala v letech 2010-2012 kreslený seriál pro děti stejnojmenné knihy L. Seifertové Dějiny udatného českého národa. Proč to nejsou dějiny chytrého nebo šikovného českého národa? I to by přeci mohlo posílit národní hrdost nejmladších diváků. Koho měl seriál přesvědčit, že se nevzdáváme bez boje? Z přebohaté nabídky historicky laděné populárně naučné literatury pro ilustraci vybírám jednu citaci z knihy Drsný střed Evropy: "Jít jak se říká do Evropy? Tak jako se to před pár lety stalo zaklínadlem? ... To všechno kupodivu platilo už před více než osmi sty lety. Možná i včetně pocitu, že nás ti silnější, trochu vděční a trošku nebezpeční, zavalí svou tíhou a českou svébytnost rozleptají. Ale žádný strach, zatím to nikdo zvenčí nedokázal." Stejně důležité jako co se stalo je, jak to podáme, jak ideově působíme na čtenáře či posluchače ve školních lavicích. Národní dějiny jsou nedílnou součástí výchovy k občanství.
V obecné rovině víme, co je to národ a víme, co jsou dějiny. Náplň obou pojmů je úzce provázaná a proměnlivá v čase. Jedno ustálené slovní spojení o zásadních událostech říká, že "tehdy se psaly dějiny". Toto rčení poukazuje na jeden důležitý aspekt, a sice že dějiny jsou něco, co je zachycené písemně. Po většinu minulých staletí a tisíciletí však platí, že gramotnost byla výsadou úzké skupiny lidí. Dějiny jsou tedy něčím, co těmto lidem stálo za zaznamenání a je zachyceno jejich optikou. Obyčejný život se do dějin nevešel, od toho tu máme převážně archeologii a různé výzkumy každodennosti, se kterými se hlavně v nultých letech tohoto století takzvaně roztrhl pytel. Jiné rčení říká, že "dějiny píší vítězové". Jinými slovy, dějiny nejsou záznam minulosti, ale jsou výsledkem interpretace minulých dějů. Národní dějiny v době národního hnutí nejsou výjimkou, jen jsou to dějiny, které píší ti utlačovaní. Proč v čele národního hnutí stojí často historici je nasnadě - slavná minulost posiluje národní hrdost a emancipačnímu úsilí historikové podpírají argumenty odkazující na bývalou autonomii či svrchovanost. Historikové tak v českém obrozenectví stojí bok po boku jazykovědců a spisovatelů. Vlastní jazyk, vlastní dějiny a ideálně i historické území jako základní znaky národa. Z trojlístku velikánů české historiografie a obrozenectví 19. století Dobrovský - Jungmann - Palacký se revolučního roku 1848 dožil jen posledně jmenovaný a proto se v úvahách o významu národních dějin v procesu formování národa a státu soustředím na něj.
Palackého Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě jsou dílem, které vstoupilo do učebnic. Přesto (nebo právě proto) je jejich vnímání mnohdy zjednodušené. Je třeba si uvědomit, že Dějiny, které máme možnost si přečíst (tedy české vydání), jsou až jejich druhá verze. Dílo vyšlo původně v němčině, pod dohledem německé cenzury. Jak moc se obě vydání liší, rozebral ve své studii Josef Válka. František Palacký, badatel a obrozenec, se v r. 1848 stává předním politikem. Osobní prožitek revolučních událostí společně s ústupem cenzury mu umožnil vydat odlišné dílo. Směrem ke čtenáři Palacký v předmluvě k I. svazku doufá, že jeho dílo poslouží "národu našemu ku poznání sebe samého a k uvědomění se v tom, čím jest a čím býti má". Těmito slovy Palacký jasně vyjadřuje, čím je dějepisectví v životě národa - má ukazovat jeho velikost a jeho poslání. Český národ byl tou dobou již 300 let pod vládou Habsburků, proto Palacký přirozeně vidí největší slávu národa ve starším období, konkrétně v husitství. Palacký dělí české dějiny do tří velkých období, kdy předělovými roky jsou počátek husitství (1403) a odchod protestantských konfesí ze země (1627). Dvě velké evropské náboženské války spojené s reformací začaly událostmi v českých zemích a Palacký říká, že v tomto období náš národ "dostoupil vrchu znamenitosti své", stali jsme se hybatelem evropské transformace. Vedle těchto dějinných událostí je 15. a 16. století také spojeno s českým národním sebeuvědoměním, kdy jsme stáli "proti všem" a rozhodně jsme se nevzdávali bez boje.
Předhusitské období v českých zemích je podobně jako vývoj po r. 1526 ve znamení těsného sepětí s Němci, přestože se nejednalo přímo o Habsburskou nadvládu. Tzv. německá kolonizace ve 13. století se samozřejmě stala v 19. stol. spornou otázkou a ideologickým kolbištěm národnostních bojů. Pronikání Němců za Labe, tzv. východní kolonizaci přirozeně jinak hodnotili Němci, Němci žijící v Čechách a Češi. Přehledně toto téma zpracoval Josef Žemlička v článku Německá kolonizace? Středověká kolonizace? Kolonizace... O tom, že téma soužití s Němci bylo rozporuplně hodnoceno již ve středověku, svědčí Kronika takřečeného Dalimila. Na pozadí kronikářských záznamů jde hlavně o výklad národních dějin a kritiku šlechty, kterou "kazí" německé mravy. Jeden příklad za všechny, který se váže k zajetí panstva německým patriciátem v r. 1309:
Chceš-li sě ciuzích obyčějóv ty přijieti,
hlédaj, móţeš-li to v kterej zemi uzřieti,
by ciuzozemcě při sobě jměli
a v svú radu je púščěli.
Palacký je v hodnocení Německého vlivu měně nesmiřitelný než Dalimil. V předhusitském období Palacký vysoko hodnotí panování Karla IV. právě proto, že došlo k personální unii německého císaře a českého krále, "ouplným na ten čas obou národů i zemí smíšením". Češi se dlouhým soužitím s německým národem stali mostem mezi východem a západem, mezi slovanským a německým živlem v Evropě. V tomto zápase protikladů jasně zaznívá Palackého inspirace Hegelovou dialektikou, ať už tuto inspiraci čerpal přímo z Hegela nebo jiných filosofů.
Z Palackého koncepce českých dějin i z jeho politické činnosti vyplývá, že národní dějiny nevnímal jako argumentační základnu nutně vedoucí k vlastní státnosti (austroslavismus - samospráva slovanských národů v rámci Habsburské monarchie. Tento koncept smetlo z politického stolu rakousko - uherské vyrovnání r. 1867, slovanské národy autonomie nedosáhly). Podobně Masaryk nejprve promýšlel českou autonomii v rámci existujícího Rakouska - Uherska, přestože se mohli dovolávat slávy českého království. A opačně - lze usilovat o vlastní stát, i když se nelze odvolat na bývalou samostatnost a slavnou minulost. Příkladem mohou být Kurdové, kteří se snaží vybudovat Kurdistán od konce 19. století a stále neúspěšně. Jistě to nevzdají, protože všechna ta prolitá krev předků bude mít v jejich očích smysl jen tehdy, pokud jednou svého cíle dosáhnou. Méně dramatickým a geograficky bližším příkladem národa bez historické argumentace požadavků o nezávislost jsou Slováci. Ti už svého cíle dosáhli a vlastní stát mají od r. 1993 (když nepočítám krátké období autonomie v rámci Československa v letech 1939 -1945). Slovenská ústava se odvolává na právo národů na sebeurčení - tím se posouváme z 19. století do století dvacátého a k argumentaci, která zaznívala v Evropě po 1. světové válce a vedla k novému uspořádání Evropy. Vlastní národní dějiny a historické území už nejsou důležité, rozhodující je právo národa na sebeurčení. Tato myšlenka se objevuje od konce 18. století (kolonie v dnešních USA) až po 21. stol. (Katalánsko) a je zakotvena v Chartě OSN z června 1945. Podpora této myšlenky Woodrowem Wilsonem napomohla i vzniku Československa. Jak se vyvíjela myšlenka práva národa na sebeurčení a kontext mezinárodního práva shrnul Mgr. Petr Kilian v článku Sebeurčení národů v dobách před Chartou OSN.
Jsou ještě dnes ve století jednadvacátém nutné české národní dějiny, když zápas o samostatný stát byl vybojován již před sto lety? Obloukem se vracím na začátek eseje - dějiny jsou výsledkem interpretace minulých dějů. To je nekončící proces. Reinterpretace národních dějin, ke které znovu dochází po r. 1989, má sílu přepsat minulost. Už jsem naťukla současný rezervovanější postoj k husitství, kdy z černobílého vidění lidových hrdinů se dostáváme ke všem odstínům šedi lapkovství a účelového přeběhlictví. Možná důležitější a zajisté vášnivější je výklad dějin 20. století. Kdo byl a nebyl kolaborant, na koho je svazek, jak to bylo s odsunem Němců. Jsme národ hrdinů připravených bránit v betonových pevnostech hranice nebo jsme národ udavačů gestapu? Byl disent svědomí národa nebo jen partička intelektuálů? Kdo "udělal" sametovou revoluci? Národní dějiny nepřestávají budovat národní identitu. Člověk si vytváří identitu na různých úrovních od osobní po kolektivní. Národní identitu můžeme definovat více etnicky nebo více občansky, oba pohledy se ale protínají právě ve společné historii (i v každém tomto pohledu jinak dlouhé). Česká historická zkušenost je specifická právě zkušeností volné či nedílné součásti většího celku - ve středověku Svaté říše římské, v novověku Habsburské monarchie, Protektorátu a nakonec východního bloku. Náš současný postoj k Evropské unii je do značné míry poznamenám touto zkušeností malého národa, kterému jiní říkají, jak má spravovat své věci. Nevěříme velkým slovům o jednotě a bratrství na věčné časy.
Jakou váhu má národní identita v globalizovaném světě? Myslím, že stále velkou. Na jednu stranu vidím novinové titulky jako "Vy už jste se nenarodili jako Češi, ale jako Evropané," říká o mladé generaci Jiří Pospíšil (předseda TOP09 v březnu 2019). Ale na druhou stranu i titulky Nejsme schopní sžít se s tím, že jsme Evropané, tvrdí Horáček (Michal Horáček, kandidát na presidenta v r. 2018) nebo přímo Nejsme Evropané, jsme Češi, říká bývalý šéf Zentivy. Pilulky vyměnil za křišťál. Zdá se, jako by nebylo úplně jasno, jaký je rozdíl mezi integrací a pohlcením. S migrační krizí tento strach z pohlcení ještě vzrůstá a (nejen) v Evropě se zvedá vlna nacionalismu argumentovaného převážně kulturní odlišností. Slyšíme o společných evropských hodnotách a jejich obraně. To je ale něco jiného než jednotná evropská identita. Něco takového jako evropská identita (zatím?) neexistuje a národní dějiny jsou jistě jednou z překážek. Identita je totiž také vymezení - je to my versus oni . Je těžké si představit, že budeme cítit nějaké společné my například s Němci, když naše dějiny představují staletí vymezování se a potýkání. Životaschopnost neprokázala ani identita československá. Integrace má své hranice. Dnešní Evropa zvládla ekonomickou krizi ještě společně (řecké veřejné finance), tu migrační už méně společně a při koronavirové krizi skončil schengenský prostor prakticky ze dne na den. Nemusí jít úplně do tuhého, aby byla bližší košile než kabát. A kdyby náhodou do tuhého šlo, je dobře, že naše minulost je dějinami udatného českého národa.
Seznam literatury:
ČECH, Zdeněk. Drsný střed Evropy. Řitka: Daranus, 2006.
ERIKSEN, Thomas Hylland: Antropologie multikulturních společností: Rozumět identitě. Praha: Triton, 2007.
FISCHER, Josef: Myšlenka a dílo Františka Palackého. Kniha druhá a třetí, Praha, 1927.
HEIDLER, Jan: O vlivu hegelismu na filosofii dějin a na politický program Františka Palackého, In: Český časopis historický 17.1911.
KILIAN Petr. Sebeurčení národů v dobách před Chartou OSN. In: Právní prostor [online]. 04.10.2019 [cit. 16.6.2020]. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/mezinarodni-a-evropske-pravo/sebeurceni-narodu-v-dobach-pred-chartou-osn
PALACKÝ, František, NOVOTNÝ, Miloslav, ed. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. V Praze: Kvasnička a Hampl, 1940.
ŠMAHEL, František. Idea národa v husitských Čechách. Praha: Argo, 2000.
TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. Praha: Portál, 2007.
VÁLKA Josef. Německá a česká verze Palackého dějin. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. C, Řada historická [online] 1968, roč. 17, č. C15, s. 79-91. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/102356
ŽEMLIČKA Josef, Německá kolonizace? Středověká kolonizace? Kolonizace...Tvar [online] 1/2016 [cit. 15.6.2020]. Dostupné z: https://itvar.cz/nemecka-kolonizace-stredoveka-kolonizace-kolonizace-1-cast a https://itvar.cz/nemecka-kolonizace-stredoveka-kolonizace-kolonizace-2-cast