K židovským pogromům v Čechách 14. století

Tento článek je původně seminární prací do školy k tématu genocid. Samozřejmě je poskládaný z prací lidí chytřejších a povolanějších, což je poctivě uvedeno v závěrečném seznamu literatury. Zasazuji problematiku náboženské menšiny u nás do právního a myšlenkového rámce své doby a článek může posloužit jako základní odrazový můstek k vlastnímu hledání dalších informací.

Pogromy v Čechách ve 14. století

V mezinárodním právu se pojem zločin proti lidskosti začal profilovat až po druhé světové válce z jasných příčin - to, co rozpoutal fašismus, se nevešlo do škatulky válečné ztráty na životech. I když úplně poprvé se termín zločin proti lidskosti objevil v Norimberku v roce 1915 v souvislosti s Arménskou genocidou. Od r. 1943, kdy byla zřízena Komise Spojených národů pro válečné zločiny, byla snaha rozšířit pojetí válečného zločinu o novou definici - nepromlčitelný zločin proti lidskosti. [Ternon 1997] Genocida je zvláštním případem zločinu proti lidskosti, který směřuje k vyhlazení vybrané skupiny obyvatel, odlišné rasově, etnicky, nábožensky apod., tj. má jasný a pevný záměr, je to organizovaná činnost. Z výše uvedených důvodů jsou jako genocidy a zločiny proti lidskosti označovány události, které se odehrály ve 20. století, případně v současnosti. To samozřejmě neznamená, že by se v minulosti neodehrála zvěrstva, která bychom dnes jako zločin proti lidskosti označili. Středověk neznal lidská práva tak, jak je chápeme dnes, přesto samozřejmě jakýkoli zločin byl porušením nějakého právního rámce. V první části práce se věnuji právnímu rámci, ve kterém se odehrával život židovské menšiny ve středověku u nás, druhá část se věnuje obecně zdůvodněním protižidovských nálad v tehdejší Evropě a samostatně s pomocí autentické výpovědi přiblížím pražský pogrom roku 1389.

Právní postavení židů v Čechách ve 14. století

Do 13. století měli židé stejné svobodné postavení jako jiní cizí kupci, volně zakládali své osady stejně jako jejich románští a němečtí kolegové - v Praze to bylo nejprve na Malé Straně, poté pod Vyšehradem a nakonec v oblasti dnešního Josefova. Živili se dálkovým obchodem s vínem, látkami, kořením, z Čech vyváželi med, vosk a kožešiny. Nejstarší úpravu pobytu cizinců obsahovala privilegia Soběslava II. z let 1174-78, která se odvolávala na předchozí ustanovení knížete Vratislava z r. 1092. První spolehlivou zprávu o přítomnosti židů v Praze máme z pera Ibrahima ibn Jakúba, který projížděl střední Evropou v diplomatickém poselstvu k císaři Ottovi I. někdy v letech 965-966. Do r. 1238 se v Čechách předpokládá židovské osídlení také v Litoměřicích, Příbrami a Kopistech, do roku 1348 pak v dalších 21 českých městech.

Přelom dvanáctého a třináctého století přinesl změnu a zhoršení postavení židů v Evropě. Závěry III. a IV. lateránského koncilu (1179 a 1215) a jejich adaptace do městského práva znamenala kulturní, ekonomickou a společenskou izolaci židovských komunit. Co neznáme, tomu nerozumíme a z toho jde strach - tato izolace v budoucnu vedla ke snadnému šíření pomluv a dezinformací jako roznětek pogromů. Křesťané se nesměli s židy přátelit (natož ženit), jediným povoleným zdrojem příjmů byl obchod a finančnictví, židé nesměli nosit zbraň k sebeobraně a proto se stávali snadným terčem přepadů. Na druhou stranu buly Innocence IV. z let 1247 a 1253 zakazovaly nucené křty, rušení během židovských bohoslužeb a svátků, násilí a okrádání židů. Židé jako zvláštní skupina obyvatel podléhali přímo panovníkovi. Proto již v šedesátých letech 13. století vydal Přemysl Otakar II. po vzoru Fridricha II. Babenberského svá Statuta Judaeorum, která Židům zaručovala ochranu - samozřejmě za cenu vysokých daní a příležitostných půjček. Ze znění ustanovení je jasné, že se jednalo skutečně o privilegia. Z celkem 32 ustanovení uvedu některé:

Při sporech týkajících se židů či jejich majetku nesměl křesťan svědčit proti židovi bez dalšího křesťanského nebo židovského svědka. Tvrdí-li křesťan, že si má u žida nějakou zástavu a ten to popře, ověří se židovo tvrzení přísahou. Prohlásí-li křesťan, že zástava nacházející se u žida mu pochází z krádeže, stačí, když žid složí přísahu, že zástavu přijal, aniž by o krádeži věděl. Židovi musí být za takovou zástavu pak zaplacena plná částka včetně úroků. Pouhá přísaha žida, že křesťanská zástava přišla nazmar požárem nebo že byla ukradena, postačuje k tomu, aby byl žid osvobozen od poskytnutí náhrady. Spory mezi židy nemá řešit městský rychtář, nýbrž samotný král, kníže nebo nejvyšší zemský komoří. Za zranění žida musí křesťan zaplatit panovnické komoře 12 hřiven ve zlatě a zraněnému židovi 12 hřiven ve stříbře a náklady na léčení. Zabije-li křesťan žida, bude křesťan souzen příslušným soudem a navíc veškerý jeho majetek připadne panovníkovi. Zbije-li křesťan žida, aniž by židovi tekla krev, zaplatí křesťan 4 hřivny ve zlatě panovnické komoře a 4 hřivny ve stříbře zbitému židovi. Pokud křesťan není schopen zaplatit, bude mu useknuta ruka. Židé mají na celém ovládaném území svobodu pohybu a platí cla ve stejné výši jako křesťané. Jakékoli poškození židovského hřbitova se trestá smrtí a propadnutím veškerého majetku provinilého panovnické komoře. Znásilní-li křesťan židovku, bude mu useknuta ruka. Židovské domy jsou osvobozeny od povinnosti poskytovat nocleh. Zcizí-li křesťan židovi zástavu nebo odebere-li mu ji násilím, bude křesťan těžce potrestán jakožto škůdce panovnické komory. Soudní pře proti židovi se musí odehrávat jedině v synagoze, kromě případu, kdy bude žid předvolán před panovníka [Zachová 1978]. Daně pro krále židé platili za osobu, nikoli dům a vybírali je židovští starší v rámci samosprávy. Útok na židy rovnal se útoku na panovníkům majetek. Potvrzení těchto privilegií bylo židovskou obcí žádáno vždy znovu od každého dalšího panovníka, což bylo opět spojeno s poplatkem (přetrvával až do r. 1848).

Vedle tohoto pragmatického přístupu k židům jako zdroji příjmů královské komory, nesmíme zapomínat ani na náboženské hledisko. My dnes vnímáme víru jako něco soukromého, odděleného od veřejného života a fungování státu. Náboženskou odlišnost můžeme a máme tolerovat, jsme tak vychováni. Svět středověkého člověka to viděl přesně naopak. Veřejný život a všechen čas byl určován a rytmizován církevními svátky, místem setkávání komunity (hlavně na venkově) byl farní kostel, církevní a světská moc byly provázané. Židé i křesťané byli vychováni tak, že právě jen oni mají exkluzivní přístup ke spáse. Jedni proto, že jsou vyvoleným božím národem, druzí proto, že Kristus prolil za ně krev. Židé na svého mesiáše teprve čekají, uctívají jediného Boha a odmítají modlářství. Křesťané, resp. římští katolíci (jsme ve 14. století) věří, že právě židé nesou odpovědnost za zabití Ježíše (mesiáše), bohy mají svým způsobem tři (Bůh Otec, Bůh Syn a Duch svatý) a jejich trojjedinost je teologická otázka stojící mimo chápání prostých lidí. Navíc si Boha, Krista a svaté zpodobňují, jsou to tedy v očích židů modláři. Obě strany se tak snažily omezovat vzájemné kontakty a hlavně konverzi, která v očích obou stran znamenala ztrátu života věčného. Se stabilizací městských trhů a cechovních pravidel spolu se židovským zákazem práce v sobotu se prohloubila i ekonomická izolace židů - jediným zdrojem jejich příjmů zůstal obchod s penězi označovaný křesťany za lichvu, dále lékařství a maloobchod na venkově [Graus 2005]. Podle středověkých ekonomických představ peníze nemůžou plodit další peníze, veškerý čas patří Bohu, a proto si ubíhající čas nelze účtovat (úrok).

Po většinu času tak katolická většina a židovská menšina žily vedle sebe oddělené pomyslnými i faktickými ploty. Jak se utiskovaná menšina vyrovnávala ve 12. a 13. století s neustálým a stupňujícím se tlakem křesťanské většiny zrcadlí Kniha zbožných (Sefer chassidim) svým důrazem na prohloubenou emocionální zbožnost a důslednou poslušnost Tóry. Byla sepsána na samém počátku 13. století (autorem největší části je Jehuda Hechasid z Řezna, zemřel 1217) a vedle rabínské učenosti hlavní měrou určovala duchovní a osobní zbožnost aškenázských židů ve Svaté říši římské. Například varuje před nepoctivostí v obchodním styku s křesťany a radí, jak snášet urážky. Ochotu židů zemřít za svou víru přirovnává k odvaze rytířů, kteří ale na onom světě nedostanou žádnou odměnu, protože neslouží pravému bohu. Rabínský text Leket jošer zase radí, jak se chovat k dlužníkům duchovního stavu: "je dovoleno prokázat kněžím čest, dokonce i tehdy, nosí-li na svých oděvech kříže". V první polovině 15. století rabi Isreael Isserlein dovolil také to, že se jim mohou dávat vánoční dárky, ale den před nebo den po Vánocích, aby na židy nepadlo podezření z přestupu ke křesťanství [Schubert 1995].

Zdůvodnění protižidovských postojů

Nenávist vůči židům ve středověké Evropě byla zdůvodňována ve třech rámcích. První se objevil na konci 12. století s křížovými výpravami, zejména s lidovou částí první křížové výpravy v r. 1096. Bezzemci a dobrodruzi vedení fanatickými kněžími vytáhli do Palestiny osvobodit boží hrob z rukou nevěřících a v Porýní narazili na židy - usazené, svobodné, bohaté. Křižáci je postavili před jasnou volbu: křest nebo smrt. Velká část zvolila smrt, protože křesťanské modlářství pro ně bylo nepřijatelné [Graus 2005]. V souvislosti s křižáckým tažením r. 1096 také zanikla pražská židovská osada pod Vyšehradem. Křest znamenal pro žida duchovní smrt, která byla horší než ta fyzická [Schubert 1995]. Proto zabití nebo sebevraždě le-kidduš ha-šem, "k posvěcení božího jména" dávali židé při střetech vždy znovu přednost. Apologetický spis Sefer nicachon jašan ze 14. století vykládá Žalm 69:1 "Vysvoboď mně pane, neboť vody dosáhly k mé duši" jako vody křtu, které mají moc duši zničit [ibid.]. Pokřtěný žid byl "podezřelý" křesťanům, protože se předpokládalo, že tak učinil ze zištných důvodů. Pokud se chtěl vrátit k judaismu, byli stejně podezřívaví i jeho bývalí souvěrci, protože jen někdo s nečistými úmysly se mohl podrobit křtu.

I během dalších křížových výprav docházelo v Evropě k menším pogromům. Jejich společným jmenovatelem je to, že se jedná o násilí páchané na celé skupině obyvatel, nikoli odvetu spáchanou na pachatelích nějakého konkrétního činu. Tj. z dnešního pohledu by se jednalo o zločiny proti lidskosti. Druhým charakteristickým rysem je spojení nenávisti s drancováním, tj. je zde i zištný motiv. Ve 13. století se postupně objevuje klerikální motiv spojený se systematicky šířenými zvěstmi o rituálních vraždách a pošpinění hostií spáchaných židy. Živnou půdou pro tyto zvěsti byla křesťanská lidová magie - magie krve a lidové představy spojené s transsubstanciancí. Přitom již současníkům znalým židovských předpisů bylo jasné, že se v případě krve se musí jednat o pomluvu. Krev lidská i zvířecí je v judaismu velké tabu, neboť v ní sídlí nefeš - jeden z typů duše. Jakýkoli kontakt s krví je z hlediska judaismu znečišťující. Genesis 9:4 přímo zakazuje pojídat maso s krví, proto židé provádějí porážku zvířat zvláštním způsobem, aby došlo k úplnému vykrvení. Obvinění z rituální vraždy mívalo za následek jen lokální pronásledování. Velmi rozšířeným motivem nenávisti vůči židům 13. a 14. století bylo nařčení ze znesvěcení hostie, které mělo opět vazbu na lidovou zbožnost. Ve 13. století v církvi již definitivně převládlo učení o transsubstancianci, tj. že v hostii je Kristus skutečně tělesně přítomen. Tím se z hostie stal zázračný předmět, který se snažili věřící v ústech pronést ven z kostela a magicky použít, např. zakopat na poli nebo ve chlévě pro zvýšení prosperity. Je-li hostie "živoucím tělem", mohou jí nepřátelé křesťanů trýznit, znesvětit, může krvácet. Takové počínání vyvolává boží hněv, který dopadne na celou krajinu, a proto je třeba znesvětitele dopadnout a potrestat, resp. všechny Kristovy odpůrce zlikvidovat a tím boží hněv usmířit. Stejný princip usmíření božího hněvu stál v základu pronásledování také kacířů a čarodějnic.

Černá smrt, která obcházela Evropou v letech 1348-1350, přinesla nové, světské zdůvodnění nenávisti vůči židům. Protože panovalo přesvědčení, že příčinou moru je zkažené povětří a voda, objevovala se tvrzení, že židé tráví křesťanské studně. Že na mor umírají tisíce bez ohledu na náboženské vyznání, nebyl argument. Papež Klement VI. přikázal bulou všem duchovním ochraňovat židy, kteří byli obviněni z vyvolání moru, bohužel světské vrchnosti a městům se tato záminka hodila k likvidaci svých věřitelů. V německých zemích během těch dvou let zanikly téměř všechny židovské obce. Čechy byly morem zasaženy jen málo a snad i proto se našim zemím vraždění vyhnulo. Někteří židé prchající ze Svaté říše na východ našli útočiště na Moravě. V těchto letech proběhly v českých městech pogromy jen dva: r. 1349 ve Vratislavi a v Chebu o Velikonocích 1350, kdy byli zabiti všichni židé ve městě. Karel IV. násilí na židech ve své zemi trestal, v říši toleroval, resp. nakládal s židy jako s nástrojem upevnění své moci. Židovský majetek z budoucích pogromů přislíbil biskupu würzburskému, bamberskému a několika šlechticům [Seibt 1999]. Městské radě v Norimberku potvrdil beztrestnost ve všem, co učiní ve věci vystěhování a stržení několika židovských domů na náměstí. O osm měsíců později vypukl pogrom, při kterém byla zabita třetina židů ve městě, a všichni přeživší se museli vystěhovat, židovská čtvrť byla srovnána se zemí [Martin, Schulin 1997]. Města Basilej, Freiburg a Štrasburk vedla mezi sebou korespondenci o zákrocích proti židům odůvodněných trávením studní. Městská rada ve Freiburgu zakročila proti židům 1. ledna 1349 (exekuce 30. ledna), poté převzala dluhy křesťanů a vymáhala je pro potřebu městské kasy. V Basileji došlo k upálení židů 16. ledna, ve Štasburku o měsíc později (14. února). Ve Štrasburku městská rada nedovolila hromadné vraždění, proto někteří patriciové a rytíři s pomocí řeznického cechu zorganizovali vlastní akci, která skončila oloupením a hromadným upálením vyhnaných židů za městem [Martin, Schulin 1997]. Později už jako silný panovník se Karel IV. snažil více upravit právní postavení židů v nakonec nevydaném zákoníku Maiestas Carolina a podporoval jejich přistěhovalectví v Čechách a na Moravě. Jeho nástupce na českém trůně syn Václav IV. šel zpočátku v jeho stopách, pražské židovské obci povolil pro větší bezpečnost ohradit ghetto a uzavřít ho šesti branami, na druhou stranu (stejně jako jeho otec) měl k věci pragmatický přístup, který dokládá vyvlastnění židovských dluhů, které proběhlo v Říši (poprvé r. 1385). Důvodem byla samozřejmě finanční tíseň panovníka. Toto řešení bylo rychlejší než uvalení zvláštní berně a samozřejmě levnější, než si u židů půjčit.

Pražský pogrom 1389

Na Velikonoce 18. dubna 1389 pražská židovská obec zažila největší pogrom v celých svých dosavadních dějinách. Velikonoční období obecně bylo náchylnější k propuknutí protižidovských útoků, protože připomínka Kristova ukřižování rozněcovala lidovou zbožnost, a ať už impulzivně nebo promyšleně bylo snadnější pohnout davem. Záminkou bylo údajné napadení kněze nesoucí hostii k umírajícímu (poslední pomazání) nebo podle jiných zpráv pošpinění kříže nějakým židovským chlapcem. Konšelé chtěli viníka potrestat vězením a obec pokutou, ale vypukl pogrom. Byly vyrabovány a zapáleny domy a obě synagogy, ve kterých židé uhořeli. Jiní byli zabíjeni přímo v ulicích, hanobením mrtvol byl znesvěcen židovský hřbitov. Král zrovna pobýval mimo Prahu a nemohl vraždění židů příkazem zastavit. Počet obětí se uvádí nejčastěji číslem 3000. Podle badatele a člena Evropské asociace pro židovská studia Daniela Soukupa je ale tento odhad nerealistický a vyplývá zřejmě ze špatného pochopení údaje z kroniky Dietricha Engelhusa, který osudného roku 1389 v Praze studoval. Skutečný počet zavražděných mohl činit zhruba 750 osob, což i tak muselo být pro komunitu naprosto zdrcující [Krupka 2019]. Pro srovnání počet obětí velkého pogromu v Norimberku r. 1349 se uvádí 562 z celkových 1500 židovských obyvatel města [Novák 2014].

Pražský rabín a básník Avigdor ben Jicchak Kara byl jedním z těch, kteří přežili vraždění v pražském ghettu r. 1389 (zemřel 1439). Z prožité hrůzy se vypsal v elegii Et kol ha-tela´a, která se recituje každoročně o postu Dne Smíření v pravověrných synagogách pražských a litevských. Lze na ní pohlížet jako na kronikářský záznam. Níže jsou uvedeny vybrané sloky v překladu Jiřího Langera (zkráceno):

....

Zlá rána postihla z Božího usouzení

Pragu, město korunní,

pět tisíc sto čtyřicet devět let po světa stvoření.

Ach, ty má ratolesti nejkrásnější, není tě již, není!

V jedno tratoliště všechna krev se slila oné doby jarní,

osmého dne svátku našeho Vykoupení.

Tak jako ty nekysané chleby byli jsme páleni a jako beránek obětní.

Tehda zchvátila nás hrůza, neboť jsme zaslechli hanebná ostouzení.

.....

Naši, pohotoví, druh druha povzbudili:

Až přepadnou jedny, aby je pobili,

buďte připraveni, abyste vy taktéž život položili,

v oběť Nejvyššímu slavně zasvětili!

.....

Zajedno srdcem jsou prostí i vzdělaní;

pro slávu Nebes osudu odevzdáni.

Synové svými otci byli obětováni,

co oběť prvotin, hošíci milovaní.

Tak nejeden otec zabil svého syna;

nejedna matka - plod svého klína,

aby jich nestihla odpadlictví vina.

To je, jak Písmo praví, oběť dobrovolná, beránek nebo ovečka nevinná.

.....

A stařičký učitel vlastní rukou,

aby se uchránil před horší mukou

obětoval sebe i s rodinou a s čeledí všelikou.

Mé srdce se chvěje nad tou ztrátou velikou.

.....

Ti, kdož v sousedství Staré synagogy přebývali,

do domu té zbožnosti se utíkali;

meči je tam ubodali.

Obětí plamenů na počest Hospodinu poté se stali.

Nejšerednější však bylo násilí nečisté a mrzké,

jímž zneuctěni byli mladiství, hezcí a hezké.

Jak dlouho ještě, o Pane, přihlížeti budeš se své stolice nebeské,

kterak národové tupí tvé Izraelské?!

Do modliteben vpadli, do Staré a Nové;

hle, nad tím prolévám slze krvavé!

Neboť tam roztrhli nejsvětější svitky pergamenové

Zákona Božího, jenž dědictví Mojžíšovo se zove.

.....

Když násilí a ohavnosti byli dokonali,

též své vlastní padlé, aby jich nepoznali,

s těly Izraelských páliti se jali.

Tak sémě Izraele a lid domorodý spolu se mísili.

Pobořili i hřbitov, místo věčné volnosti,

kde mých slavných předků odpočívají kosti.

Tyto mé poklady odkryli, náhrobky rozbili zlostí k pokoření mé hrdosti.

Jak dlouho ještě, o Pane, což není již dosti?!

.....

Panovník následně za pogrom udělil konšelům Starého Města vysokou pokutu, zabavenou kořist z židovských domů si však ponechal [Pěkný 1993], což bylo v souladu s tehdejším právem - židé byli služebníci královské komory, de facto králův majetek. Pokuta dvacet tisíc hřiven stříbra také připadla králi jako náhrada jeho hospodářské ztráty. Hned následujíc den, 19. dubna 1389 vydává podkomoří Zikmund Huler z Orlíka, do jehož kompetencí dohled na židy spadal, příkaz, aby byli všichni židé žijící ve městech zadrženi. List se dochoval ve formulářové sbírce Jana z Přimdy. V zajištění lidí a majetku lze vidět bezprostřední preventivní akci, která měla zabránit opakování pogromů v dalších městech. Kolik takto zadrženého majetku zůstalo i po pominutí bezprostřední hrozby natrvalo v rukou královské komory (nebo Zikmunda Hulera) se můžeme dohadovat. Zikmund Huler byl totiž ambiciózní politický dobrodruh, kterého by vystihovalo označení všehoschopný. Roku 1405 byl usvědčen z padělání listin a popraven za zpronevěru.

Čtrnácté století uzavírá Václavovo potvrzení židovských statutů roku 1393, tj. až patnáct let po nástupu na trůn, upevnil tak svou pravomoc nad židy v době, kdy potřeboval obecně posílit své postavení kvůli střetům s pány. Židovská statuta z konce 13. století podřizující do té doby svobodné kupce panovníkově pravomoci dokládají obecné tendence znevolňování svobodného obyvatelstva v dobách vnitřní kolonizace země, které se týkalo např. i původně svobodných sedláků. Specifický způsob obživy (obchod s penězi) a zákaz vlastnictví půdy limitoval možnosti usazení židů, byli téměř výlučně obyvateli měst. Židovské komunity byly uzavřenou, ale integrální součástí města, jak je patrné např. z listin vydávaných Václavem IV. pro Cheb - opakovaně jsou měšťané spolu s židovským obyvatelstvem společně osvobozeni od berní oplátkou za poskytnutou půjčku. Usadit se nebo město opustit ovšem mohli židé jen s panovníkovým a městským souhlasem. Král židy chránil a poskytoval jim privilegia, aby v případě potřeby mohl v podobě berní či půjček získat finanční prostředky. Byli jeho majetkem, který podle potřeby chránil, rozmnožoval a využíval. Až na tři pogromy (1349, 1350 a 1389) bylo 14. století v Čechách obdobím relativního klidu.

V následujícím století se situace opět o něco zhoršila, v českých zemích v souvislosti s husitským hnutím. Jeho kazatelé věnovali velkou pozornost Starému zákonu, proto v předrevolučním obdobím řada židů chodila poslouchat jejich kázání ve městech [Pěkný 1993]. Oslabení královské moci během husitských nepokojů vedlo k existenční nejistotě, husité stejně jako katolíci se dopouštěli na židech násilností a pogromů. Při bezprecedentně tvrdém dobytí Chomutova Janem Žižkou na jaře 1421 židé zvolili raději smrt v plamenech než křest. Z celkového počtu asi 2000 obyvatel města bylo ušetřeno jen 30 mužů a několik žen a dětí, aby se postarali o mrtvé. Okolní města Kadaň, Louny a Slaný se pod dojmem těchto hrůz raději vzdala. Po popravě Jana Želivského roku 1422 bylo vybito ghetto na Starém Městě v Praze. Nedostatečné zastání usnadnilo měšťanům likvidaci židovské konkurence a jejich hromadné vypovídání z měst - r. 1426 z Jihlavy, 1430 z Chebu, 1464 z Mostu [ibid.]. Přesto bylo postavení českých židů lepší než v německých zemích či ve Slezsku. Města stále více marginalizovala "obtížné" menšiny, ať už městskou chudinu nebo židy, s uvolněním kanonických zákazů křesťanského obchodu s penězi se židům zmenšoval i ekonomický prostor. Chodili si k nim půjčovat jen ti, kterým už nikdo jiný nepůjčil, pomalu vzniká stereotyp "židovského lichváře"- karikatura démonického šklebícího se žida připraveného zničit křesťanstvo postupně pevně zakořenila v evropské většinové společnosti. Je třeba spravedlivě připustit, že tato démonizace směřovala obecně proti všem kacířům. V 15. století podobně postihla i husity a čarodějnice, tj. skupiny, které z evropského prostoru zmizely, a jako stále přítomný nepřítel zůstali jen židé. Tento utužený stereotyp pak vyvrcholil v událostech druhé světové války. Stejně jako ve středověku nebyli upalováni jen židé, ani v koncentračních táborech 20. století neumírali jen oni. Slovo holokaust znamenalo v angličtině od 17. století krveprolití, masakr, a jako takové ho převzala čeština. V souvislosti s kouřem stoupajícím z krematorií koncentračních táborů je až mrazivé vědomí, že latinským termínem holocaustum latinská Vulgáta překládala řecký výraz holokautoma, česky "celopal" - tj. typ oběti v judaismu, při níž se spalovalo celé obětované zvíře na znamení úplného darování Bohu (při jiných obětech se takto odevzdávala jen část obětovaného zvířete, další část sloužila za potravu obětníkům) [Michálek 1994]. Dnes používáme slovo holokaust ve významu nacistického vyhlazování Židů za druhé světové války, tj. ve významu jedné konkrétní genocidy. Její kořeny ale sahají až k roku 1096 a svou sílu ukázala v Praze již r. 1389.

Literatura:

KRUPKA, Jaroslav. Krvavé Velikonoce. Před 630 lety došlo k nejhoršímu středověkému českému pogromu [online], Dotyk, publikováno 18 . 4. 2019, [cit. 12. 5. 2021] dostupné z https://www.dotyk.cz/publicistika/zidy-vrazdili-po-stovkach-pred-630-lety-doslo-k-nejhorsimu-ceskemu-pogromu-20190418.html

LANGER, Jiří. Zpěvy zavržených: malá antologie hebrejského básnictví X.-XIX. století. Praha: Vyšehrad, 2000.

MARTIN, Bernd a Ernst SCHULIN. Židovská menšina v dějinách. Olomouc: Votobia, 1997

MICHÁLEK, Emanuel. Ještě k původu slova holokaust. [online] Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 5, s. 271-272 [cit. 19. 5. 2021]

NOVÁK, Jan. Odvrácená tvář otce vlasti [online] Novákoviny, publikováno 7. 12. 2010 [cit. 12. 5. 2021] dostupné z https://www.novakoviny.eu/archiv/historie/305-katel-iv-zide-pogrom

PĚKNÝ, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 1993

SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: císař v Evropě (1346-1378). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999

TERNON, Yves. Genocidy 20. století: zločinný stát. Praha: Themis, 1997

ZACHOVÁ, Jana. Un privilege de Přemysl Otokar II. in Judaica Bohemiae. 1978, roč. 14

On-line zdroje: https://cirkevnihistorie.estranky.cz/clanky/seznam-papezu-iv.--196.-250.---1305-1774.html