Karlštejnské rozjímání

Asi jsem už někdy na Karlštejně byla - jako malá holka, se školou nebo s tátou, který byl na Správě CHKO dole v obci jako doma. Ale nepamatuji si to. Ani ťuk. Až teď, na "stará kolena", jsem dostala příležitost hrad navštívit a s průvodcem si prohlédnout tři nejkrásnější sakrální prostory na hradě. Na Karlštejn jsem přijela vyzbrojená textem Mgr. Zdeňka Krušiny Hrad svatého grálu otištěným v knize Ezoterické Čechy, Morava a Slezsko 2. 

Kde se vzalo spojení Karlštejna a hradu Monsalvat z románů Wolframa von Eschenbach? Zakladatel anthroposofického hnutí Rudolf Steiner navštívil Karlštejn v r. 1918, fresky z chodby ve Velké věži dával do souvislosti s Chymickou svatbou Christiana Rosenkreutze (což je dílo sepsané až r. 1459) a kapli sv. Kříže označil za vědomou kopii Grálu. Odtud vítr fouká. Už sto let tak víme, že Karlštejn je plný symboliky nejen zjevně , ale možná i skrytě (= ezotericky). Nebo? 

Poslední velká rekonstrukce Karlštejna zasadila promyšlenému plánu ezoterického srce Čech citelnou ránu. Podívejme se na časovou osu. Základní kámen byl položen v červnu 1348. V tu chvíli už plány stavby musely (alespoň v hrubém rozvržení) existovat. Oba sakrální prostory - jak kolegiátní kostel Nanebevzetí Panny Marie, tak kaple sv. Kříže – byly evidentně vystavěny jako profánní obytné prostory s krbem a prévetem. Žádná mystická koncepce grálového hradu, který byl vystavěn jako klenotnice. Prostě jen soukromý hrad den od Prahy při cestě do Norimberka. Teprve po římské korunovaci r. 1355 dal Karel prostor v nově dostavěné menší věži upravit na kostel, vysvěcený r. 1357. To je dnešní Kostel Panny Marie s přilehlou soukromou oratoří dnes nazývanou kaple sv. Kateřiny (tak jí označil až Václav Hájek z Libočan). Aby tato komůrka rozjímání mohla vzniknout v síle zdi, byla stěna dodatečně zesílena. V r. 1361 se pak Karlovi narodil vymodlený dědic a nejpozději r. 1362 dává přestavět místnost ve Velké věži na kapli sv. Kříže (jak si zkracujeme plný název kaple Nástrojů Umučení Páně, jeho Znamení a Všeho vojska nebeského). Velkolepá výzdoba byla unikátní tehdy a je i dnes. Nákladná tak, že jiné království by asi zruinovala. Nebeský Jeruzalém.

Co z této suché reality pro mě plyne? Že život je cesta. Když Karel začal pomýšlet na budoucí Karlštejn, bylo mu kousek přes třicet. Mladý, velmi pragmatický muž, který se minimálně v politice neštítil ničeho. Samozřejmě byl hluboce věřící, protože ve 14. století to ani nešlo jinak. Ale tak jako přestavujeme v průběhu života své nitro, tak Karel přestavěl svůj hrad. Jak se měnil on, měnil se i Karlštejn. Stal se jeho obrazem. Není v tom plán, je v tom růst. Proměna. Transformace. Hrad zduchovněl tak, že nám pořád dokáže vyrazit dech. Ano, přes všechnu racionalitu stavebně historického průzkumu tu stojím uprostřed červeného koberce pod zlatou klenbou a mám stažené hrdlo. Bílý šum běžící klimatizace monotónně dýchá za vojsko nebeské. Císaři, andělé, opati a světci (až na jednoho) návštěvníkovi nevěnují pohled, čekají na zatroubení Božích polnic. V původním plánu byli svatí skutečně fyzicky přítomni prostřednictvím ostatků zasazených v rámech obrazů. Celý prostor je plný významy a prázdný očekáváním, co do kaple přinášíme sami v sobě. Protože co je na Grálu nejcennější? Ten prázdný prostor, který je naplněn krví Kristovou. Jen na nás záleží, jakým obsahem naplníme prázdný prostor v sobě.

Podobně jen na nás záleží, jak si Karlštejn a jeho duchovní sílu vyložíme. Kdo hodně tíhne k ezoterice, načte si v Magisteriu Karlštejna Hany Blochové keltské či grálské souvislosti. Kdo hledá Karlův pohled, bude číst novoplatoniky nebo Jana Taulera. Karlova doba byla dobou duchovního obratu. Tehdy začala reformace. Už ne odejít do klauzury a zříci se světa, ale rozvíjet duchovnost v městském ruchu, v každodenním životě s jeho nároky i bohatstvím (jeden ze zakladatelů Božích přátel byl bankéřem avignonských papežů). Bůh se rodí v duši, říkal Taulerův učitel mistr Eckhart. Kdo rozvíjí niternou zbožnost a nenechá se spoutat věcmi, je vznešeně chudý. Mistr Eckahrt k tomu dále říká, že šlechticem ducha je ten, koho netíží břímě doby, kdo si nezakládá na majetku, falešném poznání a není ve vleku svých přání. Podle něj je třeba vnitřně se odpoutat od věcí i chtění. Zní to až buddhisticky. Symbolem tohoto nelpění na hmotných věcech byli pro západního křesťana té doby Tři králové, kteří přinesli novorozenému Kristu myrhu, kadidlo a zlato. I Karel IV. se nechal v kapli sv. Kříže na Karlštejně vymalovat jako jeden ze tří králů. "Co mám, ti odevzdávám, pane." To je obraz, kolem kterého se točila mystika laického bratrstva Božích přátel Jana Taulera. Od nich vedou nitky k Milíči z Kroměříže, od Milíče k Tomáši ze Štítného, Matěji z Janova a k Vojtěchovi Raňků z Ježova. Podhoubí, které zrodilo revoluci. Karel IV. nepochybně porýnské kazatele znal, sám nám v kapli ukazuje, že je jedním ze tří králů. Obraz ve výklenku okna nelze z pozice návštěvníka zahlédnout, ale průvodce říká, že je Karel IV. je vymalován jako Baltazar.  To je ten, který nese kadidlo. Proč jako císař nenese zlato, symbol kralování? Při odchodu z kaple sv. Kateřiny je na čelním pohledu vymalován archanděl Michael s kadidelnicí. Kadidlo jako substance propojující hmotný a duchovní svět má zdá se pro Karla hlubší význam. Tradičně v křesťanství kouř z kadidla symbolizuje modlitby stoupající k bohu. Hmotná substance kadidla se prakticky celá promění v prchavý dým.  Souvisí tak se smrtí, s láskou - obojí nás promění, obojí je obětí. Odevzdání se.

Jestli tedy čekáte, že vás v kapli sv. Kříže něco naplní, můžete být v první chvíli zklamaní. Směr působení je opačný. Je to výdech tak dlouhý, až zabolí, až lapám po dechu. Vyprázdnění. Jan Tauler (†1361) říkal, že Bůh se zrodí v našem nitru, teprve když je duše ochotná ho přijmout. Když je v ní pro něj místo. Až když duše vstoupí do nejhlubšího ticha, Bůh promluví. Slova středověkého dominikána zní jak východní meditační praxe. Zkušenost stejná bez ohledu na čas a prostor. Někteří z přátel  sílu místa instinktivně cítí a od prvního do posledního zaklapnutí dveří setrvali v tichu. Já takového ztišení schopna nejsem (tak, jako mi nejde žádná meditace) a cestou z kaple dolů brebentím, snad abych zakryla svůj zmatek, že je to všechno nějak jinak. Je těžké (a zbytečné) snažit se současně místo cítit i mu rozumět.

Až když jsem o několik dní později odložila svá očekávání, uviděla jsem den na Karlštejně takový, jaký byl. Jako pohár plný laskavosti. Náhle jsem uviděla obdržené dary, které se zrodily v mém nitru, až když jsem si dovolila je přijmout. Přijmout je takové, jaké jsou, bez tlaku vlastních troufalých přání. Neřídit a neškatulkovat. Odevzdat se. 

Poznámky pod čarou: Je skoro jisté, že vaše dojmy z těch míst by byly jiné a obdržené "zadání" také jiné. Zajeďte si pro ně. Netrpělivost, zbrklost, vzdání se kontroly, hradby a ploty, strach... to jsou moje úkoly :-) Doporučuji ale vyjet na Karlštejn mimo hlavní sezónu, místo bohužel trpí turistickým přetížením.