Krajiny mého srdce

Rodnou krajinou nemusí být okolí prvního domova. Často je to kout, který nějak rezonuje s vaším vědomím, kdy rytmus srdce se opakuje v rytmu horizontu. Měkce zvlněná krajina Středních Čech, dynamické vertikály Středohoří, chladná a tvrdá žulová Vysočina, mezolitická krajina Českého ráje, pomalá, pracovitá říční údolí či zasněná krajina jihočeských rybníků. V naší malé zemičce je toho tolik na výběr a každý má svůj milovaný kout, kde se cítí doma, i když třeba bydlí jinde.

Prvním pětadvaceti letům mého života dominoval pískovec. Vůně přesušeného jehličí nahoře a dole v údolích podmáčené kotníky. Kontrasty světla a stínu, velkých a malých labyrintů, výšin a trhlin, sucha a vzlínavé vlhkosti. Toulám se převisy a do zapadlých výklenků ukládám depoty lískových oříšků, zatímco slunce promítá na skály stíny jeřabin a osladičů. Důvěrná útěšnost skalních bytů je střídaná vzletným akcentem Malého a Velkého Bezdězu. Ti dva ční z roviny jak dvojce hřbetů prastarých plazů, pokrytých lesklými zvonivými šupinami. Až někdy budete stoupat nahoru, vezměte do hrsti pár kamínků z cesty, pomalu je pouštějte mezi prsty na ploché kameny staré hradby a pochopíte, proč se té hornině říká znělec. Už je to dávno, co jsem slyšela tenhle kámen znít. "V tobě tedy, má duše, měřím časy..., a když je měřím, neměřím samé věci, které nenávratně minuly, nýbrž ty dojmy, jimiž na tebe zapůsobily", říká sv. Augustin. Je to dávno a je to včera.

Z devíti životů žiji třetí. Nelze se ohlížet. Mysterium dvou kopců je zasypané svahovou sutí tak hluboko ve mně, že už nenalézám slova, kterými bych ho mohla vypsat někam ven. A tak jen kroužím v širokých obloucích kolem, ztrácím se světu a nalézám sebe sama v malých skalních městech různých koutů Čech. Mé srdce je provždy pískovcové, plné voštin a prázdných míst mezi zrny křemene.

Ale cesty vedou dál. Kdysi jsem z lásky chodívala krajem skrytých vod. Bublavé horké prameny i výrony chladných plynů dávají tušit, že našlapujeme po hřbetě draka schovaného za křemelinovým štítem. Země pod nohama tam dýchá v mofetách, zvedá se a znovu klesá. Cítíme, že spodní proudy jsou silnější než člověk na povrchu. Kraj divokých zakletých skal a zkrocených lázeňských lesoparků, kudy se procházel stárnoucí Goethe s mladičkou Ulrikou. Jak milované duši říct, že srdce uvnitř je ještě žhavé a nezničit tím přátelství křehké jak jehličky aragonitu? Nevěděl to největší z básníků a nevím to já. Být spřízněni volbou nezahrnuje happy end. V slatinách bloumají rusalky, na hradě mají meteorit a v útrobách Komorní hůrky se hádají plutonisté s neptunisty. Neklid tu prostupuje chodidly vzhůru, do jednoho ucha šeptá Werther a do druhého Faust. A puknout zevnitř je tak snadné.

Krajem skrytých vod, starých hradů a hlubokých lesů se vine Agara a teče dál do prastarého kraje, který poznávám teprve posledních pár let. Pracovitá zemědělská krajina zasněně hledí k sopečným kuželům Středohoří, opouštěná lidmi, ale ne bohy, jejichž síla tu zůstala přišpendlená k zemi sítí menhirů na rozhraní dvou krajin. Měkké okraje bílých skalních tabulí se v krách odlamují a nepostřehnutelnou rychlostí klouzají třetihorními jíly dolů do údolí a rovin, v nichž se po deštích na polích lesknou zářivé sluňáky i černá švatna. Tisíckrát přeoraná červenozem zná jedinou hodnotu a tou je práce. Od žní do žní se tu měří čas a minulost je prostě pryč - šeptaná, tušená, přetvářená či ztracená. V kraji, kde zlato je zelené a vody málo, je klid mohutný jak opukový příkrov. Už žádná dramata. Den za dnem jen slunko a práce, roky splývají do staletí a vůbec nic se neděje. Srdce tu může sladce spát a zapomenout. Na co vlastně? Už sama nevím.

Všechny ty tři krajiny jsou ve mně. Chladivý mohutný pískovec (který zdaleka není tak pevný, jak se zdá), tajný oheň i kouzla starých bohů. Všímejte si geologického substrátu vašich oblíbených míst. Je to mateční hornina, na které se vyvíjí půda našich dní.