Manželství před vynálezem lásky

Je už takové klišé říkat, že lásku vynalezli Francouzi ve 12. století. Tu západní, romantickou, hollywoodskou rozhodně. Dostanu se k tomu později, ale dnes tu mám výpisky z četby na téma manželství ve středověku. Zdrojem byla hlavně kniha Rytíř, žena a kněz (Georges Duby) a Žena v době katedrál (Reginé Pernoudová). Musíme tedy myslet na to, že hlavně právní zvyklosti nelze jednoduše vztáhnout i na Čechy. Jakkoli jsme zvyklí nazývat středověk temným, postavení ženy ve společnosti i v rodině bylo poměrně samostatné- samozřejmě úměrně její zámožnosti. Nejedná se o rovnoprávnost v dnešním slova smyslu, vůdčí úloha muže byla stále pevná. Pokud ale srovnáme středověkou dámu například s postavami románů Jane Austenové vidíme, že tažení Napoleonova Code de civil Evropou znamenalo obrovské zhoršení postavení ženy v rodině, prakticky se vracelo k římskému právu. Feudální společnost byla jednoduše nastavena jinak, než následná doba rozmachu měst, kupectví a tržních vztahů. Jaké tedy bylo manželství v časch rytířů v lesklé zbroji?

Nová role ženy v křesťanství

Rozšíření křesťanství v římské říši znamenalo pro postavení ženy zásadní obrat k lepšímu- bez přehánění žena začala existovat jako samostatná bytost. Přestože postupem doby (za císařství) se situace i v římské říši zlepšovala, stále zůstával žena ve výrazně podřízeném postavení a byla plně v moci nejprve svého otce a později svého manžela. Dívky neměly žádné osobní jméno, jen jméno označující příslušnost k rodině. Otec také směl usmrtit svou cizoložnou dceru- podvedený manžel směl potrestat jen milence. Žena neměla možnost disponovat svým majetkem (dědictvím, věnem). Křesťanství s sebou přineslo naprosto revoluční (a z římského pohledu nepřirozenou) myšlenku rovnosti pohlaví. Pavel v jednom ze svých listů napsal: "Není už rozdíl mezi Židem a Řekem, otrokem a svobodným, mužem a ženou." (Gal. 3:28) Ženy velmi brzy pochopily, že se jim tak (do jisté míry) otvírá pole osobní svobody, možnost volby. V římské společnosti požívala žena úcty jen jako matka, součást páru. Výjimku tvořila panenská náboženská společenství- např. Vestálky. Dívky zde ale zůstávaly nedotčené nikoli ze své vůle, ale opět z vůle rodiny, která je přivedla do chrámu jako mladinké dívenky. Křesťanství s sebou přineslo ideál panenství z vlastní volby - odmítnutí ženicha, vzepření se patriae potestatis- což pro dívky nezůstávalo bez následků. Raná církev má proto více mučednic než mučedníků. Jako jeden příklad za všechny můžeme jmenovat Kateřinu Alexandrijskou.

Manželství v čase katedrál

V raném středověku panovaly dva různé pohledy na manželství: pohled světských pánů ("válečníků") a pohled církevních představitelů ("kněží"). Oba názory se shodovaly v zásadě jen v tom, že žena je vždy až ta druhá, má se muži podřizovat, je slabší a snáze upadá do hříchu. V rané křesťanské církvi byla silně akcentovaná sexuální zdrženlivost opíraná a Pavlovy listy, zejména 1. Korintským, kap. 7. Postupně docházelo k umírnění, na tělesnosti a manželství ale zůstalo stigma pošpinění. Nesmiřitelnými odpůrci těla byli např. Jeroným a Řehoř Veliký. Svatý Augustýn byl smířlivější - ovšem v hierarchii křesťanských zásluh řadí manžele také až za ty "zdrženlivé". Pokud už někdo ženatý je, neměl by ženu zapudit (Mt 19:6), leda z důvodu jejího smilstva (Mk 10:12). Jasně je tedy formulován požadavek nerozlučitelnosti. Církevními otci jsou přesně stanovené dny v týdnu a období během roku, kdy se lze milovat, povolené polohy a definována určitá tabu (zákaz sexu v době menstruace, těhotenství, po porodu). Manželé by se měli vyvarovat rozkoše, sex slouží jen k plození potomků. Dalším důležitým zákazem ohledně manželství bylo krvesmilstvo, incest.

Naprosto bezprecedentním vzhledem k římskému i germánskému právu bylo počítání příbuznosti až do sedmého stupně. V případě vysoké šlechty to znamenalo, že brzy nebylo prakticky možné najít v odpovídající společenské třídě nepříbuznou nevěstu, proto se postupně omezení časem zúžilo na příbuzenství "jen" do 4. stupně. O příbuznosti se tedy při svatbě mlčelo a vhodně se vytáhla z rukávu, když bylo třeba rozvázat si ruce. V případě incestu bylo totiž manželství anulováno, jako by nikdy neexistovalo, a manželé mohli uzavřít nové sňatky. To bylo zvláště výhodné v otázce rodových aliancí. Pokud muž ženu propustil z důvodu smilstva, neměl se z pohledu církve znovu ženit. Morálka válečníků obsahovala ještě jeden rys, se kterým se museli mužové církve nějak popasovat, a tím byl konkubinát. Byla to další oficiální forma soužití (jak potvrdil tridentský koncil r. 829), jeho vznik provázely veřejné obřady jednoduššího charakteru. Detailněji tento institut rozebírá G. Duby v knize Rytíř, žena a kněz na str. 35-37, koho by to zajímalo víc. Muži bylo jednoduše dovoleno mít jen jednu partnerku, mohla to být ovšem i konkubína. Pokud zapudil konkubínu, aby si vzal legitimní manželku, nestal se bigamistou. Navíc pouze potomci z legitimního manželství ("po římském způsobu") se stávali dědici, potomci vzešlí z konkubinátu (svazku "po dánském způsobu") ne. Tato praxe tedy umožňovala:

1) nedrobit majetky a přitom dovolit synům partnerky,

2) lehce odvrhnout konkubínu, pokud se naskytla lepší partie pro manželství.

Je tedy zřejmé, že vyhovovala zájmům šlechty a proto se konkubinát dlouho držel navzdory snahám církve jej vymazat ve prospěch manželství. Konkubinát bylo i řešení pro kněze, kterým bylo zakázáno se ženit- i tady snahy představitelů gregoriánské reformy dlouho narážely na odpor kněží, majících konkubíny.

Křesťanství tedy nastolilo formální rovnost mezi mužem a ženou, vzájemnou povinnost obou partnerů, monogamii a nezrušitelnost manželství. Požadavek nerozlučitelnosti ale otevřel otázku, kdy manželství vlastně vzniká. Dnes je to jednoduché, manželství vzniká patnáctiminutovým obřadem vedeným úředníkem. Ve středověku se z germánské tradice do latinského křesťanství přenesl zvyk veřejných zásnub (desponsatio), které mělo charakter smlouvy mezi dvěma rodinami. Mezi zasnoubením a svatbou mohlo uplynout i několik let. Zasnoubení bylo (zpravidla) výrazem vůle rodičů, svatba měla být souhlasným slibem partnerů. Je jasné, že muselo docházet k neshodám. Ve 2. pol. 9. stol remešský biskup Hinkmar zastával názor, že manželství je nerozlučitelné až po jeho naplnění (slibem a společným životem), papež Mikuláš I. se autoritativně vyjádřil, že k nerozlučitelnému manželství stačí samotný slib. Spory nicméně přetrvávaly dál a podoba manželství krystalizovala i v dalších stoletích. Při sňatku bylo požadováno prohlášení snoubenců, že souhlasí se sňatkem. V tom spatřujeme snahu omezit vliv rodiny (klanu) na výběr partnera a posílení svobodného rozhodnutí muže i ženy. Od 8. století nebyl církví vyžadován souhlas rodičů se sňatkem, po tridentském koncilu se opět objevují snahy omezit svobodu snoubenců. Svátost manželství byla některými církevními právníky chápána jako svátost, kterou si při obřadu manželé udílejí navzájem a dále jí znovu posvěcují v běžném životě. Církev vypracovala poměrně obsáhlou nauku o uzavírání manželství ve smyslu dodržení incestních tabu. Naopak až do 12. století byla jen malá pozornost věnována otázce rozvodů.

V průběhu 10. - 13. století došlo v západní Evropě ke konsolidaci rodiny tak, jak jí známe dnes, kdy základní jednotkou se stal pár a vytvoření domu jako primární jednotky společenství. O domov pečovala žena - manželka: o úklid, vaření, zásoby potravin, o včasné vykonání prací spojených s hospodářstvím. Práce spojené s chodem domácnosti vykonávala žena osobně nebo prostřednictvím dozoru nad služebnictvem, jednalo-li se o ženu zámožnou. Mylná je ovšem představa, že by dáma celé dny jen vyšívala - její odpovědností bylo řídit chod velké domácnosti s početným služebnictvem. V zásadních otázkách a věcech hospodářských rozhodoval manžel, pokud byl přítomen. Muži bývali pryč z domu pryč na několik týdnů, maximálně pár měsíců (vojenská tažení či jiná služba v rámci země). Pokud se ale vydali do Svaté země, paní domu musela rozhodovat a zajistit 100% chod panství i v době řádu let.

Když už jsme se dotkli otázky nakládání s majetkem, můžeme se zde podívat na osobní vlastnictví. Rozborem francouzského zvykového práva bylo zjištěno, že ženy a to i ty provdané zůstávaly majitelkami svého vlastního jmění. Manžel jej spravoval, měl z něj užitek, ale nedisponoval jím. Manželce náležel podíl na společně nabitém majetku a mohla dědit i majetek manželův (polovinu u prostých lidí, třetinu v případě šlechty). Pokud manželé obchodovali, mohla manželka zastupovat manžela v těchto záležitostech i bez předchozího zplnomocnění manželem. Jak ostrý protiklad k prakticky nesvéprávným manželkám počátku 19. století! Žena feudální doby volně disponovala svým majetkem, kupovala, prodávala, dědila, byla osobou právně způsobilou.

Řadou listinných zápisů G. Duby ve své knize dokládá zvyk obvěňovat nevěsty. Muži drží pevně v rukou půdu- ale ne ještě tak pevně, aby její část (nebo důchody z ní) nebyla ponechána ženám rodu k zajištění živobytí v případě ovdovění apod. Tento dar byl evidován již při desposatiu, zásnubách. Sponsu (snoubenku) obdarovával budoucí manžel, po dohodě se svými příbuznými. Někdy dar dostávali snoubenci od rodičů nevěsty (tedy to, co jako věno chápeme my dnes), nebylo to ale nutností. Nevěsta vstupovala do domu manželových příbuzných, stávala se jejich a kolikrát přijala s touto změnou i jiné jméno. V případě dcer bez bratrů (dědiček) se někdy muž přiženil do její rodiny a později se stávalo, že děti přijaly matčin erb- byl-li skvělejší než otcův. Ze zásnubních chart v průběhu desetiletí postupně vyplývá, jak přituhovaly majetkové poměry: vdovské podíly se zmenšují, omezuje se právo vdaných dívek na dědictví po své rodině. Synovo právo na majetek rodiny je silnější než právo manžela dcery. Ženy se stávají čím dál méně samostatné a na druhé straně (jak Duby soudí) roste mužský strach z žen, z jejich skrytého působení- cizoložné pomsty, jedu, udušení v polštářích. Snaha podrobit si ženy ještě více možná pramení ze strachu před jejich mocí. Dobová zábavná literatura nabízí stereotypní pohled: žena je chlípná, hašteřivá, tlachavá a zvědavá. Manželce je třeba vládnout- sice ne po ní šlapat, ale ani si jí nenechat přerůst přes hlavu. Nedovolit parádění, ohlídat sklony ke smilstvu. Ženino cizoložství totiž narušuje řád a hlavně: není pak jisté, kdo je otcem dítěte. Zda chlapec z cizí krve nezdědí mužův majetek. Etika textů je mužská, muž má dominovat. Duby opět upozorňuje, že pod touto snahou je ukrytý strach z ženy a její moci, kterou nad mužem skrze lože má.

Literatura:

Georges Duby: Rytíř, žena a kněz - Manželství ve Francii v době feudalismu, Garamond, Praha 2003

Reginé Pernoudová: Žena v době katedrál, Vyšehrad, Praha 2002