Toulovcovy maštale podruhé aneb zase ten pískovec

03.04.2018

Přírodní rezervace Maštale se rozkládá kousek od Litomyšle, hned za zády obce Budislav, kde jsme  strávili už druhé Velikonoce. Jsou to vlastně dvě skalní městečka ( Toulovcovy a Městské maštale) a na jednom konci z nich můžete vyjít u půvabného rokokového zámečku Nové hrady. Geologicky se jedná o masiv cenomanských pískovců mořského původu rozbrázděný roklemi a stržemi, jejichž dno tvoří zderazská žula. Všechno je tu menší než v Českém ráji, ale když vyjde počasí, turistů je skoro stejně. Chybí tu zříceniny hradů loupeživých tlup nebo byty skaláků a tak tu nevane tak silný romantický duch a všechno je tu blízko. 

Nejpozději při druhé návštěvě pískovcových skalních měst si uvědomíte, že jejich krásou je struktura. Struktura je to, oč tu běží.  Proměnlivá zrnitost křemene, hrubost voštin, směr vrstevnatosti. Mikrosvět menší než převisy.  Svět mechů a lišejníků, světla a stínu. Teplo a vůně přesušeného borového jehličí nahoře versus vlhký chlad strží a průchodů. Všechno se střídá a mění s každým krokem, s denní dobou. A pak ta zelená! Od šedozelené barvy lišejníků (terčovka, mapovník), zelenkavého glaukonitu v kameni, přes padesát odstínů různých mechů, játrovek a kapradin až po sírově žlutý lišejník Chrysothrix. A to mluvím jen o kameni. Když přidáme ještě les…
Hřejivý zlatohnědý pískovec je barvou vesnického baroka. Barva a struktura, kterou důvěrně známe. To je svatý Jan Nepomucký na mostě, křížek u lípy za vsí, boží muka v polích. Není věčný a majestátní jako italský mramor. Vítr ho obrušuje a drolí se jako lidská paměť. Někde v jejích nejhlubších vrstvách je něco, co nás ponouká podepřít skálu břevnem a rozdělat si oheň pod převisem, ochranářům navzdory. Skála je útočiště. Víme, že pramen je nedaleko a les nás uživí, než drancující hordy projdou krajem. No dobře, tyhle starosti ( zatím) nemáme, ale víme, že se skálou v zádech je prostě líp.