Platonická láska

Nedávno jsem si vyslechla krátkou řeč na téma minnesangu, která končila slovy "...a v tom je ta platonika." A terazky mi, Kefalín, povedzte, čo si predstavujete pod takým pojmom platonická láska? chce se parafrázovat majora Terazkyho z Černých baronů. Lásku nenaplněnou, jednostrannou či oboustrannou, ale každopádně netělesnou? Tj. hluboké duchovní spojení mezi dvěma jedinci (bez ohledu na pohlaví) v takovém vztahu, kdy neexistuje jakákoliv forma pohlavního spojení nebo sexuálního prvku? Sedí taková definice na dvorskou lásku? Podíváme se na to, ale úvodem je třeba říci, že Platon je v platonické lásce nevinně. Termín amor platonicus vytvořil až renesanční myslitel Marsilio Ficino, překladatel Platóna. Podívejme se do dialogu Symposion, jak to velký filosof myslel, a teprve potom do středověké milostné lyriky, jestli naše představa platonické lásky na ni sedí. 

Ze školy si určitě spojujete Platona s učením o idejích a rozvzpomínání se na ně v podobenství o jeskyni. Podle Platona ideje existují mimo náš svět poznatelný smysly, jsou to dokonalé vzory pro věci a jevy na tomto světě a lze je poznat pouze rozumem, který je dokonalý, zatímco smysly nedokonalé. V dialogu Symposion se rozpřádá hovor na téma Erós. Jaký je a jaký není. Posledním řečníkem debaty je Sokrates. Nepronáší vlastní řeč, ale poučení, které se mu o Erótovi dostalo od vědmy Diotimy. Erós podle něj touží po moudrosti, kráse a dobru, ale tato touha je projevem nedostatku. Je tedy nedokonalý a touží po něčem, co nemá. Takto vnímáme lásku romantickou či erotickou, chcete-li. Toužíme po tom druhém a chceme být v jeho blízkosti. Erós je ten, který miluje, ne ten, který je milován. A teď dojde k výkladu pohybu od světa jevů ke světu idejí, od nedokonalého k dokonalému - takže pozor: Nejprve je podle Sokrata člověk zamilován do krásy jednoho těla té své milované bytosti. Pokud miluje jedno krásné tělo, musí v cestě za poznáním krásy uznat, že i ostatní krásná těla jsou hodna lásky a nelze milovat krásu pouze jednoho, nýbrž všech krásných těl. 

Dalším stupněm je uvědomění si, že důležitější než krása tělesná, je krása duše. Tělesné půvaby se pak zdají být zcela zanedbatelné oproti kráse duše. Láska nás vede k touze po kráse obecně. Kdo rozumem hledá ještě dál, objeví krásu v umění, zákonech, ve vědění. Krása je synonymem pro dobro a duše chce zažívat neustálé dobro. Sokrates tedy mluví o lásce jako takové, celistvé, o obecném principu poznatelném pouze rozumem, trvajícím a nestvořeném. Sokratovi odporuje Alkibiadés, krásný, silný vojevůdce, který hovoří o lásce k jednotlivému, o své lásce k Sokratovi. Mluví o smyslovém poznání lásky, pro který je nutná fyzická blízkost s milovaným. Je to protiklad - láska universální a láska jedinečná. Aristofanes má také námitky proti Sokratovu pojetí, ale tady je čas řeckou filosofii opustit, pro další přemítání v duchu tohoto článku jsou jeho výtky nepodstatné.

Podobnost dvorské lásky (o kterou v úvodním rozhovoru šlo) s Platonovým nalézáním ideje lásky v kráse bychom mohli shledávat snad v tom, že dámu nečiní ušlechtilou její krása, ale naopak její ctnosti jí činí krásnou. Od krásy těla hledíme na krásu ducha. Ještě stará angličtina neuměla říci o někom, že je "krásný, ale špatný". Nebyla na to dvě slova. Estetická kategorie byla současně kategorie etická. Láska k dámě jako usilování o dobro muže zušlechťuje ve dvorských ctnostech a činí ho lepší verzí sebe sama, když směřuje k nedostižnému vzoru, své dokonalé dámě. Postupem času už vlastně nešlo o konkrétní ženu, ale o vysublimovaný ideál. Její vnější krása byla opisována stále stejnými frázemi.

Láska minesengrů ovšem není platonická. Není o hlubokém citovém spojení, naopak je veskrze erotická. Dáma a rytíř nejsou nejlepší přátelé. Jsou nekonečně daleko, ale chtějí být na dotek. Tělesnost je základním impulsem "minne". Současně však opěvované ryzí ctnosti brání dámě odměnit rytíře tělesnou přízní stejně, jako rytíři brání projevit svou pudovost, když se naskytne příležitost. V té oběti a odříkání je spatřován důkaz lásky a morální zušlechtění jedince.

Buď chválen, kdo jak já se chová ke své paní,

jak o plod přesladký se o ní staraje.

Já růži neutrh, třeba v mém zajetí je.

Chránila srdce mé a nadále je chrání.                                  (Václav II., Píseň I v překladu P. Kopty)

Ale nic neplatí na sto procent. 😊 Abstraktní touha je střídaná přirozenou touhou po milostném naplnění, a tak minnesang zná i útvar zvaný alba, "svítáníčka", kdy se nad ránem milenci loučí na lůžku.

Oba se radujíce,

v objetí splynuli, byli dvé úst, dvě tváře,

je mnoho něžných darů.

Dlouho si spolu v lásce hráli a hořeli dál

v tajném žáru.

Tak zdařilo se mnohé za první ranní záře.                 (Václav II., Píseň III v překladu S. Stanovské)

V duchu antického stupňování lásky (quinque lineae amoris) rytíř nejprve z dálky touží po pohledu a úsměvu své dámy. Následuje setkání ve dvorské společnosti, setkání v ústraní, polibek a milostné objetí. Dál za polibek se ale odváží málokdo. 😊

Může-li v šťastlivci, kterému políbení

rozkvetlých rudých úst se jednou dostalo,

Může v něm nevzplanout touha po větším daru?

Člověk tak netečný snad v celém světě není,

Leda by smysly své měl choré nemálo.

I já se přiznávám k mocnému tomu žáru.

Ach, co bych za to dal, má paní, kdybych zas

V náruč vás mohl vzít a celou zlíbat vás!                             (Václav II., Píseň II v překladu P. Kopty)

Erotičtější varianta pěti kroků připouští odměnu nejvyšší, tj. postupuje přes pohled, rozhovor, doteky a polibky až ke spojení. Dvorská láska tedy není uniformní, liší se próza a poezie i poezie mezi sebou. Pohybuje se v dualitách lásky naplněné x nenaplněné, manželské x cizoložné .... Rozhodně ale nedojde při přemítání o kráse dámy k dalšímu kroku podle Platóna, a sice že by rozum rozpoznal krásu ve všech tělech. Naopak. Základním požadavkem je, že láska dvou je výlučná - a tajná. Jen s tím rozdílem, že zde je tato výlučnost dobrovolný dar, zatímco v manželství je monogamie povinnost (šlechtická manželství byla výrazem rodové politiky). Nicméně někteří autoři připouští, že lze milovat i manžela/manželku a jiní krkolomně vymýšlejí, jak dostát požadavku věrnosti, je-li dáma vdaná. Ani rytíř milující svou manželku to neměl jednoduché. "Manžel činí něco, co odporuje cti, miluje-li svou ženu tak, jako rytíř miluje svou paní, protože se tím nikterak nezvyšuje ani jeho, ani její důstojnost a nevyjde z toho nic víc, než co už podle práva je."[1] 

Tehdejší básníci řešili dilema, zda může existovat láska v manželství. My řešíme dilema, zda může láska existovat celé manželství. Žijeme oproti středověkému člověku dlouho. Nezamilujeme se jen jednou v životě. Dvakrát? Třikrát? Láska se unaví. Každá, i ta platonická. Jak dlouho vydrží trubadúr opěvovat svou dámu, když mu nevěnuje ani jediný pohled? V Románu o růži se objevuje názor, že láska buď neustále roste, nebo se zmenšuje. Za svou službu rytíř požaduje spravedlivou odměnu - pohled, úsměv, gesto naděje. A tajemství své odměny bude střežit.

Portugalský král Dinis I. ve verších níže krásně přemítá, že po své lásce nechce nic, co by mu nebyla ochotná dát sama - ale pokud by ona jen trochu chtěla, bral by všechno, co by mu nabídla. Aneb jak říká jedno latinské přísloví, "kdo vzal polibek a nevzal s ním také všechno ostatní, zasluhuje si, aby ztratil i to, co mu bylo dáno." :-)

Že ji mám rád, proto od ní nic nechci,

kdo miluje, na sebe nemyslí,

vždyť dobře vím, kam dospějí ty věci,

a k čemu je ta kořist pro smysly,

těšit se z toho, pod čím ona padá,

to není láska, kdo to po ní žádá,

ten nemá její dobro na mysli.

Však to, co není, ale být by mohlo,

kdyby mně kvůli začala si přát,

pak by mi asi pranic nepomohlo

a chtěl bych víc, než mohla by mi dát,

když oběma by totéž přišlo vhod,

jakým právem bych to měl odmítnout,

bylo by bláznovství to po ní nežádat.

A zrazuje, kdo nechce rozumět,

že láska není dostat ženu v plen,

a kdo se snaží vynucovat hned,

čím má být za svou službu odměněn.

Takových lásek, těch je na tucty,

ale co je nám žena bez úcty,

já, já si musím v lásce vážit žen.

Kdo slouží věrně, lásku nenutí

k ničemu, co jí není po chuti,

zrada to je lásce se vnucovat.

To řekne každý, kdo má vskutku rád.

Je třeba mít na paměti, že minnesang nikdy nebyl autentickým zpěvem lásky, ale vrcholně stylizovaným a ritualizovaným vystoupením před obecenstvem. Vznikl z okouzlení Orientem, jeho slovník je směsicí lenních pout, mariánské zbožnosti, boje, lovu a přírodních cyklů (jaro x zima). 

Vedle této idealistické tvorby běžela paralelně i linie méně upejpavá. Například skandální vévoda Vilém IX. Akvitánský (dědeček neméně dobrodružné Eleanor), zvaný Trubadúr, napsal o slávě i úskalích fyzické lásky:

Tam svedl jsem je ojebat

sto osmdesát osm krát,

že málem krunýř a svůj šat jsem rozedřel,

a to mlčím o chorobě,

již jsem pak měl.                                                                            (báseň Napíšu vers, neboť jsem spal)

A to ty ženy byly jen dvě a strávil s nimi  pouhý týden! Vydělte si to. No jistě, přeháněl :-) Vůbec si dost fandil:

Chvála buď té, jež v mládí mém

naučila mě kouskům všem,

jimiž jsem těšil mnoho žen.

V hře na polštářích mistrem jsem

už napořád

a s kterýmkoli sousedem

se změřím rád...                                                                                     (báseň Poněvadž zpívat nemohu)

Tak co, dámy? Jakou láskou chcete být milovány? Máme tu bezkrevnou lásku platonickou, čistě duševní, která je nekomplikovaná a prakticky nesmrtelná. Dále tu máme trubadúrskou lásku romantickou, kdy sladkou odměnou je nanejvýš tajný polibek a objetí. Možná oba chtějí víc a možná ne, ale nikdo tu hranici nepřekročí. A nakonec tu máme siláckou lásku vévody Viléma a sladkých svítáníček. Tu máme všechno, jen nevíme, zda dojde k druhému setkání. Lov je odtrouben a dobytou tvrz už není třeba dobývat. Chtělo by to dát tu věc k soudu lásky - ale to jsou zas jiné příběhy (a rozhodně ne platonické 😊).

Literatura:

BOK, Václav a Jindřich POKORNÝ. Moravo, Čechy, radujte se!: (němečtí a rakouští básníci v českých zemích za posledních Přemyslovců). Praha: Aula, 1998.  

GUREVIČ, Aron Jakovlevič. Kategorie středověké kultury. Praha: MF, 1978

PLATÓN. Symposion. Přel. František Novotný. Praha: Oikoymenh, 2005

PROKOP, Josef a Jiří HOLUB. Přátelé, přiléhavý složím vers: písně okcitánských trubadúrů. Praha: Argo, 2001

SVOBODOVÁ, Lenka. Traktát De amore ve světle dvorské kultury. Brno: Masarykova univerzita, 2012.

Maršálkův článek o kurtoazii na e-středověku: https://www.e-stredovek.cz/post/kurtoazie/

Poznámky:

[1] Gurevič cituje S.V. Ješevského, Ženščina v srednije veka v Zapadnoj Jevrope