Pot-au-feu

Pot-au-feu, doslova "hrnec na ohni" je název tradičního francouzského pokrmu z pomalu vařeného masa a také jeden z distribučních názvů filmu, který šel u nás do kin jako Umění jíst a milovat (2023). Článek jsem měla rozepsaný už od shlédnutí filmu v březnu, ale evidentně jsem potřebovala nechat myšlenky rozležet jako svíčkovou. No, stejně vznikl eintopf, laskavý čtenář promine...

V originální produkci se film jmenuje La Passion de Dodin Bouffant. Ve francouzštině, angličtině i např. španělštině (pasión) znamená passion hlavně vášeň. V češtině tohle slůvko slyšíme ještě v pašijových vyprávěních, hrách o umučení Krista. Zde z lat. passio = utrpení. Tím, že používáme dvě různá slůvka čeština maskuje, že vášeň JE utrpení (viz předchozí článek o Tristanovi a Isoldě). Proto se rozumný člověk vášni vyhne. Výsledkem takového vyhnutí se je zpravidla utrpení jiného druhu a méně zábavné než vášeň. 😊 Ale zpět k filmu: ráda říkám, že je úplně o ničem. V porovnání se standardní hollywoodskou produkcí se tam nic moc neděje. Hodně se vaří, dost ochutnává a například zcela chybí filmová hudba, postelové scény nebo happy end. Přesto je to film kouzelný, vizuálně opulentní a nenápadně vášnivý. Po dvaceti letech soužití má vztahovost hlavních protagonistů podobu spíše hluboké oddanosti jeden druhému a ještě více společné práci, resp. společné vášni, která má těžiště mimo vztah a tím ho transcenduje. Oni dva dokáží společně víc, než by dokázal každý sám nebo s pomocí někoho třetího. Jsou sehraní a na sebe napojení. Základní podmínkou a předpokladem Dodinovy kreativity je Eugénina řemeslná zručnost v kuchyni. Ví, že je pro něj naprosto nepostradatelná nejen jako kuchařka, ale i přítelkyně, se kterou se po celém dni dělí o své myšlenky. Šťastný muž, který rozpozná, že zdrojem jeho tvořivosti, jeho nápadů je právě vztahovost ženy. Ženský eros rozvíjí mužský logos, řekl by Jung a sám věděl, o čem mluví.

Podobným vztahem totiž byl i skutečný vztah C.G. Junga a Toni Wolffové. Zprvu byla jeho pacientkou - matka přivedla dvaadvacetiletou Toni k Jungovi s depresemi po smrti otce. Možná i tato okolnost hrála svou roli, že se Toni do o 13 let staršího pana doktora zamilovala. Když ukončili terapii, Jung cca po roce Toni znovu kontaktoval a nastala nová etapa, která trvala až do její smrti. Poměr se samozřejmě provalil, nicméně oni sami o vzájemném vztahu (jiném než profesním) nikdy nemluvili, už z úcty k Jungově manželce Emmě. Veškerou vzájemnou korespondenci zničili, tj. těžko říct, kolik z těch prvních dvaceti intenzivně společných let bylo mileneckých. Jisté je to, že Toni se stala Jungovou asistentkou, kolegyní, výzkumnicí a uznávanou analytičkou s vlastní praxí, která na jejím základě rozpracovala model čtyř ženských archetypů. Ona jediná dokázala Junga doprovázet a přidržovat na obtížném experimentálním sestupu do vlastního nevědomí. Toni byla Jungovou první kritičkou, která ho nutila zpřesňovat a víc promýšlet jeho závěry. Bez ní bychom neměli hlubinnou psychologii tak, jak jí známe. Dokonce manželka Emma a (bývala?) milenka Toni spolu dokázaly profesně spolupracovat. Přesto Toni měla stále na zřeteli vlastní dráhu a seberealizaci. Když se Jung v analýze vydal cestou, kam ho následovat nechtěla, prostě nešla a Jung spolupracoval s jinou kolegyní. Snad i proto bylo jejich vzájemné pouto v posledních 20 letech už dost volné, ale nikdy se zcela nepřetrhlo. Až její smrtí.

Ze čtyř ženských archetypů (matka, hetéra, amazonka a médium) Toni Wolffová samozřejmě nejvíc komentovala a promýšlela hetéru – protože jí žila. A tento archetyp myslím vystihuje i Eugénii ve filmu Umění jíst a milovat, teď při dalším shlédnutí filmu se mi to spojilo. Archetyp hetéry vystihuje ženu, pro kterou je prioritní vztah s partnerem. Vede ho, podporuje ho, usměrňuje a pomáhá mu, dává mu odpočinout ve své náruči. Dokáže cítit jeho vnitřní život a vytáhnout ho na světlo. V ideálním případě takový vztah rozvíjí potenciál obou zúčastněných (tak jako ve filmu i u Toni a Junga). Tento model se realizuje častěji mimo manželství než v něm, ale není to podmínkou. I manželka může být muži hetérou. Eugénie ale nabídku k sňatku dosud odmítala, protože jí to dávalo možnost svobodné volby "nechat dveře(své ložnice) zamčené". Zatímco pro manželku je milování manželská povinnost... 

Být muži múzou tedy nutně neznamená, že vztah má sexuální dimenzi – i kamarádka či kolegyně, které se dokážete otevřít a svěřit, může hrát tuto roli. Být "osou života", jak řekl Jung. Ale ta fyzická intimita je přeci jen dimenze navíc pro oba aktéry. Něco ulehčí a něco zkomplikuje. Eugénie má ve filmu to štěstí, že žije model inspirativní ženy a partnerky ve společném díle bez stínu hetéry, bez její bolesti. Není v lásce ta druhá, vedle manželky. Toni Wolffová říkala, že vztah s Jungem od ní vyžadoval především kázeň. Být hetérou není snadné, vyžaduje to určitou zralost, aby takové angažmá dávalo zúčastněné ženě smysl. Slůvko "smysl" odkazuje jak k oblasti těla (máme pět smyslů), tak k oblasti ducha (hledání smyslu). Tím se obloukem vracím k Umění jíst a milovat. I tady je stín naznačen právě v intimní oblasti, ale jen lehce, jednou dvěma větami. Společnou vášní, radostí Dodina a Eugénie ve filmu je kuchyně, království všech pěti smyslů. Od smyslů je blízko ke smyslnosti, od jídla k milování (neříká se nadarmo, že láska prochází žaludkem). Když Dodin připraví večeři jen a jen pro Eugénii, zeptá se: "můžu se dívat, jak jíte?" Protože chce vidět její reakci, její potěšení smyslů, které je podmínkou jeho uspokojení z odvedené práce (a nemusí se ptát "jaký jsem byl").

Samozřejmě je film hlavně poctou francouzské kuchyni, kromě filmové režie měl i svou režii gastronomickou (Pierre Gagnai, nositel 14 michelinských hvězd). Rozhodně se u jeho sledování nespokojíte s popcornem! Vedle všech těch lahůdek v kulisách malebného francouzského venkova na konci 19. stol. je Umění jíst a milovat také příběhem o přátelství okořeněném láskou, o vzájemném obdivu a respektu, o svobodě a tvůrčí rovnosti v nerovném vztahu, ale zejména o poutu společné vášně.

Takže dejte hrnec na oheň a uvařte pro svou lásku něco dobrého. Protože jíst a milovat jsou slovesa, vyžadují úkon. Láska, kterou nenabídnete ochutnat tomu druhému, je promrhaná šance potěšit smysly a dát životu smysl.

Pokud chcete číst dál:

o Toni Wolff: https://artrevue.cz/toni-wolff-femme-fatale-c-g-junga/ 

o čtyřech ženských archetypech stručně: https://www.nadapazoutova.cz/l/ctyri-zenske-archetypy/  

o filmu Umění jíst a milovat: https://www.csfd.cz/film/1359858-umeni-jist-a-milovat/prehled/ 

P.S. Možná to vypadá jen jako bulvární sonda do Jungova života naroubovaná na jeden kulinářský film. Třeba je. Moje podzimní zakopnutí o hlubinnou psychologii se ještě musí usadit. Během dvou měsíců jsem přelouskala tituly jako Psychologický výklad pohádek (Marie-Louise von Franz), Legenda o Grálu (Emma Jung-Rauschenbach), Symbol proměny ve mši (C.G. Jung), Aspekty mužství (C.G. Jung), Král, válečník, kouzelník, milovník (Robert L.Moore) a právě knihu Matka, Hetéra, Amazonka, Medium (Mary D. Molton a Lucy A. Sikes), která model Toni Wolffové rozpracovává mimo jiné na příkladech z kinematografie. Mám celou zimu o čem přemýšlet :-)