Pouť

Všechna místa nemají stejnou kvalitu. Není třeba tuto myšlenku rozvíjet, cítíme to. Víme to. Některá místa jsou povýšena slavnou minulostí, jiná vlastní vzpomínkou, na dalších cítíme jejich sílu nezávisle na lidské myšlence. Pro středověkého člověka byla základní opozicí dvojce země - nebe. Tato opozice byla nositelkou náboženského i etického významu. Z hlediska prostoru to znamenalo, že některá místa byla prostě čistější a svatější než jiná a do pekla se dalo zabloudit i v neznámých končinách země (Dante). Náboženská pouť tedy není ekvivalent cestování pro zábavu a poučení, jak ho provozujeme dnes. Byla to otázka mravního zdokonalení, napodobení Krista. Odejít ze (svého) světa, odprostit se od vazeb všedního dne a vydat se na cestu duchovního hledání. 

Chůze je rytmická, monotónní činnost, která paradoxně vyžaduje plnou bdělost (kořeny, kameny). Výsledkem je uvolněná ale současně bystrá mysl. Při chůzi je snazší otvírat složitá témata či emoce a nacházet slova. Vezměte klienta na procházku, jednání půjde snáz. Díváte se stejným směrem, ne v opozici jeden na druhého. Chcete otevřít své srdce? Jděte na procházku - odpadnou starosti kam s rukama, očima a pátravé čtení v tváři toho druhého. Mít společný cíl se jednoduše z fyzického světa přenese i na ten myšlenkový.

Pouť je víc než odpolední procházka nebo trampský vandr, přestože výše uvedené benefity společné chůze nabízí také. Když si vypůjčím definici z knihy Jaroslava Svátka Zbožné cestování - Katolické a utrakvistické poutnictví, pak náboženskou pouť lze charakterizovat jako cestu s jednoznačně určeným cílem - návštěvou a uctíváním posvátného místa, případně posvátných předmětů, které se na něm nacházejí. Z antropologického hlediska můžeme podle Alphonse Dupronta zařadit pouť mezi přechodové rituály.

• Pouť je především prostorová zkušenost, což odráží už její označení: latinské peregrinatio, ale i arabské hadždž či další výrazy v orientálních jazycích poukazují především na cestování, (po)chod či trasu
• Dále pouť operuje s představou cizosti, vyjádřenou doslova latinským peregrinus (od per a ager, tedy "přespolní"): poutník není součástí usazené autochtonní společnosti a nepatří do doby, ve které putuje. Dochází u něj ke zdvojenému odcizení, protože se odcizuje i sobě samému. Tento aspekt pouti se objevuje i v českém kontextu polemiky proti poutím.
• Třetím charakteristickým znakem je pojem slavnosti či oslavy posvěceného momentu. Akt poutnictví prochází ritualizací na posvěceném místě. Dupront v této souvislosti hovoří o dialektice mezi poutí a svatým místem, hmatatelným cílem poutnického činu, jež umožňuje existenci mimo prostor a mimo čas. V křesťanské pouti je zásadní i prvotní akt vydání se na pouť, při němž jednotlivec překračuje svůj každodenní prostor, ale i každodenní žitou zkušenost.

V roce 2009 jsem se účastnila šesti takových krátkých putování, a přestože jsem při obřadech byla pouhý pozorovatel a host, okamžik stupňovaného posvěceného momentu rozezníval cestu novým hlubším akordem. A zpětně vidím, že ten rok přechodovým byl.

Cesta do Sázavy ke sv. Prokopovi byla sice jen jednodenní, ale přijít se čtyřiceti kilometry v nohách, v deset v noci, do kostela ozářeného jen svíčkami a naplněného hudbou jediné kytary byl velký zážitek. Do tepelského kláštera jsem pro změnu šlapala den a půl. Můj průvodce byl na cestě již několikátý den, když jsem se k němu připojila. Možnost mluvit, mlčet, slyšet svůj dech. Bratři premonstráti nás ubytovali (striktně každého zvlášť, jsme přeci v klášteře), pozvali ke svému stolu k večeři a jako poutníci jsme mohli druhý den nést plným chrámem dary k eucharistii. Byl to krásný zážitek. Do Jablonného za paní svatého života jsem trochu falešně nepřišla pěšky, ale její kraj mám prochozený z jiných dnů, tak mi to snad odpustila. Opět noc v klášteře a ráno v 6:15 ještě za tmy Ranní chvály v klauzuře. Nevíte, co a proč se říká nebo děje, ale ze všeho je cítit hluboká sounáležitost, pohostinnost, přijetí.

Proč si ze všech poutí toho roku nejvíce pamatuji právě tyto tři? Snad je to výběrem souputníků, míst, která mám ráda nebo výběrem samotných světců - svatý Prokop, blahoslavený Hroznata (zalistujte ve starších článcích tady na blogu a zjistíte o něm víc) a sv. Zdislava z Lemberka jsou výrazné postavy českého středověku, ke kterým může člověk najít sympatický osobní vztah nezatížený legendou (na rozdíl od sv. Václava nebo sv. Ludmily, u nichž se brodíte hagiografickými nánosy pozdějších staletí). Historická znalost se na místě samém protnula se zbožností věřících. Oni i já jsme každý měli svůj díl skládačky a dohromady to fungovalo.

Chtěla bych zas tak někdy jít. Mít cíl a společně se dívat vpřed. Oním posvěcujícím momentem nemusí být poutní mše svatá, stačí tichá modlitba ve skalní svatyni, u křížku při cestě. Poprosit o zdar a poděkovat za to, co už máme. 

Když máte pocit, že se nemůžete hnout, jděte ven. Na místo, kterému můžete všechno říct. A když budete uvnitř tišší, místo vám odpoví.

P.S. Že cesta může být cíl a jaká je pouť do Santiaga de Compostelo v 21. století ukazuje krásný koprodukční španělsko-americký film The Way z r. 2010