Ruce uzdravitele jsou ruce krále

Vybavujete si scénu z Pána prstenů, Návratu krále, kdy Aragorn v Domech uzdravování stojí nad zraněnou Eówyn, přirovnává její krásu k lilii, její tvrdost k elfské oceli a říká: "Málokterá bolest mezi smutnými nahodilostmi tohoto světa působí tolik hořkosti a studu srdci muže jako vidět lásku tak krásné a statečné paní, jež nemůže být opětována. Bolest a lítost mě provázely od chvíle, kdy jsem jí opustil zoufalou v Šeré Brázdě a odjel po Stezkách Mrtvých. A žádný strach na té cestě nebyl tak živý jako strach, co se může stát jí." 

No jo, romantika...tu necháme na jindy 😊 Co se v Domech uzdravování stalo? Jakási stařena připomněla Gandalfovi lidovou tradici slovy: "Kéž by tak byli v Gondoru králové, jako prý bývali kdysi! Protože stará moudrost praví: Ruce krále jsou ruce uzdravitele. A tak se vždycky poznal právoplatný král." A skutečně, Aragorn přivede Faramira, Eówyn i Smíška od bran smrti zpět k životu. Protože on je skutečným králem, má v sobě prastarou (ne výlučně lidskou) krev a také vlastní předmět s kouzelnou mocí (Elessar). Nechme stranou úvahy, zda se Aragorn pro svou životní pouť v exilu podobá víc Oswaldu z Northumbrie nebo Alfrédu Velikému. Dnes mi nejde o konkrétní inspirační vzory. Podívejme se čistě na jeho moc uzdravovat. J.R.R. Tolkienovi jako znalci anglické historie nebyla myšlenka krále-léčitele rozhodně neznámá.

To, co vnímáme jako pohádkový atribut, byla pro Francouze a Angličany sedm set let samozřejmá realita. Obsáhle fenomén léčitelských schopností franských a anglosaských králů popsal Marc Bloch v knize Králové divotvůrci. Z obsáhlého exkurzu do historického myšlení vyberu v souvislosti se zmíněnou literární scénou jen pár slov. Idea krále divotvůrce byla u Franků, Anglů a Sasů podle Blocha dědictvím germánského pohanství. Náčelník byl bohem či potomkem bohů (řada anglosaských genealogií počítala svůj původ od Wotana) a byl zodpovědný za udržování obecného řádu, což si nejlépe představíme jako zajištění plodnosti polí a zdaru v bitvách. Vládl nad přírodou a tím zajišťoval kolektivní blaho. Potud etnografická paralela s jinými částmi světa funguje. S příchodem křesťanství ale musel král ze svých magických kompetencí slevit. Přírodu ovládal pouze Bůh, ale on mohl přinést úlevu jednotlivci. Tj. nejednalo se o léčitelské nadání konkrétního jednotlivce, legitimita panovníkova působení byla dána dynasticky. Dlouhovlasí Merovejští králové (latinsky reges criniti) byli v očích svých poddaných nadáni zázračnou mocí. Tito králové ještě nebyli na trůn uváděni nějakým zvláštním obřadem, křesťanská víra v královstvích na troskách římské říše sotva zapouštěla kořínky. Když Merovejský rod upadal, počínaje Dagobertem I. (629-639) králové postoupili moc Pipinovcům, majordomům královských paláců, kteří de facto vládli franské říši. Už ne králové, ale správci.

Od osmého století se s rostoucím vlivem církve a novou dynastií Karlovců objevuje obřad královského svěcení, tj. pomazání. Žádný merovejský král nebyl pomazán. Svou svatost odvozovali ze své krve. Nová dynastie posvěcení svého rodu odvozovala od křesťanského (ale původně starozákonního a orientálního) rituálu pomazání. V duchu nové víry se proměnila legitimita královské moci. Ke konci 8. století se takový obřad ujal i v Anglii. Ne každý pomazaný král křesťanské Evropy ale léčil dotykem, tedy samotné posvěcení nestačilo. Dar zděděný po předcích měl stále svou váhu, ale jen krev nestačila. Musel to být král. Prvním doloženým králem uzdravitelem je až Robert II. Zbožný, druhý příslušník další francké dynastie Kapetovců. O zhruba sto let později jsou zprávy o zázraku uzdravení i z druhé strany Kanálu, kdy prvním anglickým králem divotvůrcem byl Jindřich I. Beauclerc, normanský vévoda, kterému v žilách kolovala po matce krev Roberta Zbožného. Postupně se léčitelské zásahy francouzských i anglických králů zaměřily na jedinou nemoc a to krtici, tj. tuberkulózní zánět uzlin, zejména na krku a v obličeji. Nemoc nebyla smrtelná, ale odporná a má sklony samovolně (přechodně) ustoupit, což víru v uzdravení podporovalo. Bloch když hledá počátky léčitelské tradice cíleně rozlišuje krále, kteří léčili nemocné z titulu svatosti svého života a krále, kteří tak činili z titulu své politické moci, tedy čistě proto, že byli králové toho správného rodu. Královský zázrak byl především výrazem určitého pojetí svrchované politické moci a jako takový se zrodil v konkrétním čase a na konkrétním místě z nějaké potřeby. Zajímavá je i pasáž rozehrávající otázku královského svěcení pomazáním jako zápasu světské a duchovní moci - kněz světí krále, ale král nemůže světit kněze. Tak kdo je víc?

Rituál králova přikládání rukou se vyvíjel, sílil a slábnul a znovu se vracel až vymizel úplně. Marc Bloch tento fenomén podrobně zkoumá na pěti stech stránkách a zájemce v proměnách tohoto rituálu provede středověkými a raně novověkými dějinami Francie i Anglie. Což je trochu mimo moje úzké zaměření, ale tím nechci zájemce odradit. Samozřejmostí knihy je obsáhlý poznámkový aparát u každé kapitoly, seznam ikonografie a pozornosti čtenáře by neměly uniknout ani dodatky.

Králové divotvůrci vyšli v r. 1924, téměř před sto lety. Marc Bloch patří k první generaci historiků školy Annales, která otevřela historickému bádání široké oblasti ležící mimo tradiční sféru politických dějin států. Do popředí zájmu se dostává lidské chování a struktura společnosti: hospodářské dějiny, dějiny problémů a komparativní dějiny společností záhy doplňuje geohistorie, historická psychologie, seriální dějiny a historická antropologie. Dějiny každodennosti a dějiny mentalit vděčí za svůj rozvoj právě obratu v historiografii, který přinesla škola Annales. Přesně v duchu této školy se kniha neomezuje na jednu epochu nebo událost, ale pokrývá dějiny dlouhého trvání. Zkoumá jednu kolektivní iluzi, psychologii víry, kdy očekávání zázraku vytvořilo víru v zázrak a tato práce tak otvírá dveře tomu, čemu dnes říkáme dějiny mentalit.

Literatura:

BLOCH, Marc. Králové divotvůrci: studie o nadpřirozenosti přisuzované královské moci, zejména ve Francii a Anglii. Praha: Argo, 2004.

BURKE, Peter. Francouzská revoluce v dějepisectví: škola Annales (1929-1989). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004

TOLKIEN, J. R. R. Pán prstenů. Vyd. 4., V Argu 1., rev. Praha: Argo, 2007