Rosa coeli

21.05.2019

Ruině kláštera Rosa coeli v Dolní Kounici se přezdívá moravský Panenský Týnec. Ale možná by se to dalo říkat i obráceně. Panenský Týnec se vší tou mystikou je český odraz Růže nebeské. Samotný klášter i kontext celé obce je rozhodně zajímavější (najdete tu ještě zámek, synagogu, měšťanský dům, bělostný kostelík na kopci...). Růže nebeská je nejstarší ženský premonstrátský klášter na Moravě, zasvěcen byl (už podle názvu) Panně Marii. Založen byl r. 1181 Vilémem z Pulína, zetěm údělného knížete Konráda II. Oty - to z něj dělá současně nejstarší šlechtickou fundaci na Moravě. Ne, že by pan Vilém byl tak zbožný, ale byla to podmínka sejmutí papežské klatby za plenění církevního zboží v Rakousích. 

 Kláštery jsou jako rodiny. Sledují linii mateřský - dceřiný, případně sesterský klášter např. při šíření myšlenek, obsazování úřadů i řízení správy. Mateřským klášterem pro Kounice byl ženský klášter v Louňovicích pod Blaníkem, klášter zřízený pro šlechtické dcerky. Ten vznikl na přání opata Želivského kláštera Gotšalka, který byl velkou duchovní osobností 2. pol. 12. stol u nás. Dočetla jsem se, že Louňovický klášter založil, pozemky zakoupil a stavbu financoval ze svého řádový bratr (lékař) Jindřich, který přišel do Čech spolu s opatem Gotšalkem při založení kláštera Želiv. Takže ani panovník, ani šlechta, ale postavili si to v Louňovicích pěkně za vlastní. Bratr Jindřich taky asi nebyl kde kdo, když měl takové jmění, ale vedoucí funkce se nakonec neujal. Prvním převorem v Louňovicích se stal Petr, který také osobně s několika sestrami odešel r. 1183 osídlit konvent v Kounici a za sebe nechal v mateřském klášteře zvolit náhradu. Přitom si hmotně rozhodně nepolepšil, nový klášter byl zprvu zaopatřen jen třemi vesnicemi a patronátem v šesti kostelích. Snad pro něj nebo opata měla Rosa coeli zvláštní důležitost.

Poslední zakladatelův přímý potomek Oldřich z Drnholce padl v bitvě u Laa r. 1273, roku 1284 se patronátních práv ujímá osobně král Václav II. a klášteru se začíná hmotně dařit. Ve 14. století přichází stavební boom a to je v zásadě stav, který vidíme dnes. Velkorysá novostavba kostela a přestavba kláštera. Navíc pro ochranu v údolí položeného kláštera byl na kopci nad ním vystavěn řádový hrad na místě staršího opevnění. Budova tzv. barokního konventu není při prohlídce přístupná, ale Biskupství brněnské jej provozuje jako penzion, takže můžete v klášteře strávit noc. Traduje se, že klášter byl vypálen za husitských válek, ale není pro to žádný písemný doklad. Další ranou byl požár města na počátku 18. stol. Konec historického exkurzu a jedeme se podívat dovnitř. 

Do areálu se vstupuje původní gotickou bránou v obvodové zdi, vlevo ve stánku si koupíte vstupenku a pak už stačí vzít za kliku kostela. Měla jsem štěstí v neštěstí - komentované prohlídky jsou od 5 osob. Škoda. Jsem bez výkladu a možnosti se přeptat, ale zase jsem tu sama. Jen já a holubi, kvůli kterým byl dočasně zakázán výstup na věžici v západním průčelí. Nevadí. Vzduchem poletují holubí pírka a celému prostoru to dodává snovou atmosféru. 

Z velkolepého kostela zbyly jen obvodové zdi. Prostor je tak otevřený do nebes a má podobnou atmosféru jako Panenský Týnec nebo spíše jako zrušená opatství v Anglii. Tympanon nad vstupem je poměrně jednoduchý a řeklo by se archaický v porovnání s ostatní výzdobou. Vedle postavy žehnajícího Krista jsou písmena alfa a omega (tj. počátek a konec) a níže tvář muže (vlevo) a ženy. Prostě genderově vyvážené, že :-) Zachráněné fragmenty výzdoby kostela a kláštera se nacházejí v Moravské galerii. Například jeden svorník zobrazuje Jezdkyni na lvu. Znáte tarotovou kartu Síla? Jasně že tu není vytesaný tarot, ale ten princip ženy vítězící nad hrubou silou... je to vlastně velmi feministické zobrazení, do ženského kláštera se hodí. V polovině 14. století se sochaly tzv. Madony na lvu. Lev zde má symbolizovat zlo. No nevím - lev byl vždycky zvíře mocné, královské. Později až do baroka Madony drtily svými podpatky hada, což je mi jednoznačnější. 

Hodně času by se dalo strávit dumáním nad stavebním vývojem, zazděnými okny a výklenky. Na první fotce nad tímto odstavcem je například jasně vidět půbodní zaklenutí západní (vstupní) části lodi a kde ležela podlaha empory pro řádové sestry. Když pošimráte internet, vypadne na vás i velmi podrobná práce z archeologického průzkumu na toto téma. Údajně nejsilnější energetické místo kostela je na křížení hlavní a příčné lodi. Ale nedejte na řeči, najděte si svoje vlastní.

Na severní straně ke kostelu přiléhá křížová chodba s rajským dvorem, který pomalu zarůstá kapradím. Po zdech se pnou břečťany silné jak lidská paže. Vegetace si bere kámen zpět jak někde v kambodžské džungli, silný pocit pomíjivosti a ubíhajícího času, hra světla a stínů. Ve spodní části je krásně dochovaných 20 polí křížové klenby, velebný pocit umocňuje vědomí, že pod mýma nohama ve třech vrstvách nad sebou leží hroby řeholnic. Ani po smrti neopouštěly klauzuru. V horním patře ambitu zbyly jen konzole a klenby kompletně chybí. Ke křížové chodbě přiléhá kaple sv. Jana Křtitele, která později byla využívána jako kapitulní síň a tak je také uváděna v průvodci. Jedná se o prostor s nejzachovalejší výzdobou, pro mě nejautentičtejší místo kláštera. Zde byl presbytář původní románské baziliky, část jejího zdiva byla zakomponována do pozdější gotické křížové chodby. Na fotce je vidět, jak impozantní byl původní vstup ( do výše prvního patra). Neodolala jsem a začala zpívat. Holubi neprotestovali. Co se výzdoby týče, máme tu dvě pole křížové klenby, tj. šest konzol a dva kruhové svorníky. Na svornících je vyobrazen beránek s vítěznou standardou (labarem) a pelikán trhající si hruď, tj. symbol Kristovy oběti. Konzoly vezmu po párech směrem od dveří: hlava berana a lva. Toho lva bych nepoznala, ovšem tvrdí to tištěný průvodce. Pak je psáno "čtyři lidské hlavy", ale to bych si dovolila zpřesnit. V prostředním páru je levá hlava mužská (z pohledu od dveří) a pravá ženská - má jemnější rysy, delší vlasy a snad na hlavě i kruseler. V zadních rozích je vlevo lidská hlava, ale to vpravo není člověk, to je "zelený muž". Bytost, které z úst vyrůstají dubové ratolesti, neboť listy jsou slova zeleného muže. Je to bytost starší než gotika. Je to prasíla lesa a vegetace a snad si ji lze představit jako Enta z Pána prstenů. Když se na ty dvojce podívám znovu, vidím dvojce protikladů (podobně jako na vstupním portále kostela). Jing a jang. Lovec a jeho kořist, muž a žena, civilizovaný hladce oholený muž proti divokosti zeleného muže. To, co je navzájem svírá a spojuje, je Kristova láska ve svornících klenby. Láska, ve které je místo pro každou bytost. Láska nezištně dávající ze sebe (pelikán), láska vítězící. Omnia vincit amor.

© 2017 Ajky zápisník. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky