Rytířská láska
O fenoménu kurtoazní lásky byly napsány stohy papíru. Tento článek by snadno mohl být jen seznamem doporučené četby. Co bych už mohla já víc dodat? Lidé se milovali vždycky. Ale láska jako čistá hodnota, která se může utkat s jinými hodnotami světa, se zrodila v konkrétním čase a na konkrétním místě. Je romantická láska skutečně francouzský vynález 12. století? Pokud ano, je to nejúspěšnější exportovaná idea Západu. Úspěšnější než lidská práva nebo kapitalismus, protože věřím, že na romantické filmy koukají i v Číně.
Dvorská literatura z mimomanželské lásky (a tedy hříšného počínání) udělala věc čistou až posvátnou a dodnes se vedou spory, nakolik zde šlo o těla (tedy lásku fyzickou) a nakolik jen o platonický ideál. Nechám dnes zcela stranou sociologický pohled na trojúhelník vazal - pán - pánova manželka a jak výhodné to pro pána bylo, poutat k sobě skrze svou ženu roztoužené mladíky. Když si dovolím literárně kritickou vsuvku, je třeba si uvědomit, že rytířská poezie byla jako dnešní hollywoodský film. Nezachycuje skutečnost. Zachycuje sen, který sdílel autor se svým publikem. Vytváří a odráží iluzi určité kasty o sobě samé. Realita a fikce se vzájemně ovlivňovaly. V chansons de geste typu Píseň o Rolandovi se žena ještě objevuje jen sporadicky ve vedlejší roli pomocnice, věrné manželky. Pak se role ženy změnila.
"Pokládám za jisté, že nám Bůh dává všechny dobra toho života proto, aby se činila vaše vůle a vůle jiných dam. Je zřejmé a pro můj rozum absolutně jasné, že muži nejsou ničím, že jsou neschopní pít ze zdroje dobra, nepodněcují-li je ženy. Nicméně jsou-li ženy původem a příčinou všeho dobra a dal-li jim bůh takovou výsadu, je třeba, aby se samy projevovaly tak, aby ctnost těch, kdo konají dobro, podněcovala druhé činit stejně. Kdyby světlo žen nikomu nesvítilo, bylo by jako zhaslá svíce, která v temnotách nikoho neodrazuje ani nepřitahuje. A tak je zřejmé, že se každý muž musí snažit sloužit dámám, aby mohl být osvěcován jejich přízní. A dámy musejí činit, co jen mohou, aby udržovaly srdce dobrých mužů při dobrých činech..."
Tato citace je z Pojednání o lásce (Traité de l'amour) autora André le Chapelaina a odhaluje základní rys dvornosti (kurtoazie)- službu dámě. Dvorská láska se začala rodit na počátku 12. století na akvitánském dvoře. Vévoda Vilém IX. podporoval trubadúry, sám psal erotické básně a veřejně se ukazoval se svou milenkou. Jeho dcera Eleonora byla postupně manželkou francouzského a anglického krále, postarala se o největší skandály své doby a trubadúrskou poezii vyvezla ze země jazyka oc na dvory svých manželů. Tato krásná, inteligentní a vzdělaná dědička vévodství vyzdvihla urozené dámy jako křehké bytosti hodné obdivu, o jejichž přízeň usilovali rytíři mečem i růží, tj. nejen na kolbišti, ale i s loutnou v ruce. Silný muž dává vše co má do služby slabšímu - ženě, která se stává jeho pánem a on jí vzdává hold jako vazal. Měnící se rytířský ideál postupně vyžadoval muže vzdělaného nejen v boji, ale i v tanci, zpěvu, básnictví. Dámy se stávají mecenáškami umění, skládají verše a písně (Marie de France), čtou a rozprávějí se vzdělanci své doby.
Dvorská pojednání o lásce zdůrazňují, že více než na urozenosti rodu záleží na dobrých způsobech a počestnosti. Rovněž titul "dáma" si žena zaslouží svou moudrostí a vznešenými mravy, nikoli jen urozeností. Pikantní v tomto směru zůstávají soudy lásky, kdy po způsobu obvyklých soudů probíhaly pře ve věcech lásky (skutečné či smyšlené příklady) . Volily se i obdobné právní formulace, tribunálům předsedala urozená žena (nebo byla o verdikt požádána formou dopisu). Jako příklad uvádím jeden soud opět z pera André le Chapelaina, kdy o výrok byla požádána sama královna Eleonora. Otázka zněla: čí lásce je vhodné dát přednost- lásce mladého muže nebo spíše muže v letech? Odpověď: "zda je láska dobrá nebo lepší, se neměří podle věku, nýbrž podle mužovy kvality, jeho zdvořilosti a vytříbenosti jeho způsobů. Avšak na základě přirozeného instinktu se mladí muži zpravidla oddávají lásce starších dam než mladých žen svého věku; na druhé straně starší muži dávají přednost objetí a polibkům mladých dívek, nikoli žen pokročilejšího věku. Naopak žena, ať je mladá nebo stará, hledá spíš přízeň mladých mužů než těch starších. Proč tomu tak je? Zdá se mi, že z důvodů fyzické povahy." :-) Můžeme polemizovat nebo souhlasit, ostatně tribunály byly hlavně k diskusi.
Výroky na soudech lásky získávaly i básnickou podobu, dochovaly se tzv. tensons (fran. diskuse či hádka). Například: "Kdo zasluhuje větší výtku: ten, kdo se chvástá přízní, jíž se mu ještě nedostalo, nebo ten, který roztrubuje tu, kterou již obdržel?" nebo "Máte-li v noci schůzku se svou milenkou, čemu dáte přednost: vidět mě, jak odcházím, když vy přicházíte, nebo vidět mě přicházet když odcházíte?" Jak vidno převažuje zábavný tón, soudy lásky byly především společenskou zábavou, nikoli nudným tribunálem.
Láska byla tedy povýšena na umění. Jaká milostná schémata se v dvorské literatuře opakovala? Namátkou: snadná láska je hodna opovržení, nesnáze jí přidávají na hodnotě. Láska neustále roste nebo se zmenšuje. Manželství není platnou omluvou proč nemilovat. Kdo není žárlivý, nemůže milovat. Člověk nemůže být vázán dvěma láskami apod. Zní to jako program letního kina? Ano. S rytířskou poezií a posléze romány se nám do literatury (a do hlavy) dostala představa, že láska je drama, musí bolet a překonávat překážky: Tristan a Isolda, Yvain, Lancelot a Guinevra. Ta témata přežvýkáváme už víc jak osm set let! Román Lancelot se zachoval ve více než stovce rukopisů, přestože má dva a půl tisíce stran, které někdo musel ručně přepsat! Byl to ve své době bestseller a nejčtenějším autorem byl Chretien de Troyes. Dnes lidé moc nečtou a tak tu máme filmového Tristana a Isoldu z roku 1975 a 2006, Prvního rytíře z r. 1996 nebo legendární Excalibur z r. 1981 (ale to není až taková romantika). Samozřejmě dnes je z původní předlohy vzato jen téma a motivy, které odpovídají poptávce dnešního publika. Cizoložná manželka nemohla být tenkrát 100% pozitivní hrdinkou, proto se přidávají časem různá kouzla jako alibi. Tristanovo dilema plynoucí z lenních závazků by nám dnes nic neřeklo. Také celý okruh artušovských legend procházel již v středověku vývojem a to směrem ke zduchovění symbolizovaném svatým Grálem.
Všimli jste si, že všechny romantické filmy, knihy nebo vztahové linky v seriálech mají v zásadě jen dva typy průběhu? Buď se dva od začátku milují, ale v cestě jim stojí překážky, které lze nebo nelze překovat (druhá verze je uplakanější, třeba Casablanca), nebo se od začátku nesnášejí, ale jeho vpravdě rytířské ctnosti si nakonec získají její srdce (Šest dní, sedm nocí). Proč se netočí filmy o tom, jak se dva potkali, bylo to fajn, vzali si hypotéku a pořídili si děti? Byla by to nuda! Víme, jak má vypadat pravá láska - vraťte se o odstavec výš, je to tam. Pak ještě přišel mladý Werther s celým romantismem a byl s námi, dámy, konec.
P.S. Jasně, že v tom lítám taky. Romantika není něco, z čeho po třicítce vyrostete. Jen člověk přestane to drama vyhledávat, dopřává si ho jen tu tam v knize, na obrazovce nebo v úplně nejzastrčenějším koutku srdce. To je ta dobrá zpráva! (?)
Literatura:
Jean Flori: Rytíři a rytířství ve středověku, Vyšehrad, Praha 2008
Reginé Pernoudová: Žena v době katedrál, Vyšehrad, Praha 2002