Sedlecká Popelka

04.12.2017

Hledala jsem vedlejší cíl jednoho rodinného výletu, aneb kam ještě jít, když už jsme v těchto končinách. Příhodně blízko ležel Sedlec, dnes již součást Kutné Hory, přestože Svatá Barbora se nám ztrácela v mlžné dálce. V Sedlci je Kostnice a tipuji, že skoro každý z vás tam byl jako malý na školním výletě. Já ano a zanechalo to ve mně hlubokou vzpomínku. Moje dítě si momentálně o kostře rádo čte a synovec tímto obdobím prošel poměrně nedávno.  Připravuji si podklady (adresa do navigace, otvíračka, vstupné)… jasně, hned vedle je ještě katedrála. Zvenku prázdná, uvnitř prázdná, žlutobílá… to se dětem líbit nebude. Co na tom, že jí přestavěl Santini?

Parkujeme hned vedle katedrály a můj nevlídný dojem se jen prohloubil – stavba stojí u výpadovky z Kutné hory, na křižovatce, utopená pod úroveň terénu. Holá a šedá jak odlitá z betonu. Gotická katedrála má být přece ježatá fiálami, kudrnatá kraby, hrozivá svými chrliči! Ale tahle? Tahle bohužel stála skoro tři sta let v ruinách po husitských válkách. První mezi katedrálami u nás, zničená a zbídačená až do barokní přestavby. Teď vypadá trochu jako skromnější sestra wincesterské katedrály. Krčí se ve stínu sousedního malinkého hřbitovního kostela s Kostnicí (může něco malého vrhat tak velký stín?), kam míří každý rok čtvrt milionu návštěvníků. I my jdeme hlavně do Kostnice.  Ale děti mě překvapily. Když jsem na ceduli četla „Kostel Nanebevzetí Panny Marie…“ , ten pětiletý mi skočil do řeči: „ Panna Marie, královna, to znám, tam chci jít“. Sedmiletý také řekl, že pak chce ještě do velkého kostela, tak jsme v infocentru rovnou koupili sdruženou a zvýhodněnou vstupenku do obou staveb.

Oproti přecpané Kostnici je to jako balzám. Je nás tu tak deset. Ten prostor! Malý chce neustále zpívat. Vůbec se mu nedivím, taky jsem se stěží udržela – jen soucit s ostatními návštěvníky mi zabránil na kuchtě zpívat. Nevím, jestli děti ocenily geniální kombinaci asi pěti druhů zaklenutí, ale rozhodně je nadchlo, že po šnekovitém samonosném schodišti se dostali do podstřeší jedné z bočních lodí. Byla tam zima, šero, cihlové bochánky kleneb a kruhové okno, které připomínalo světlo na konci tunelu. Bylo by hezké tam dlouho sedět, poslouchat vrkání holubů a pleskot jejich křídel… ale to už ti maličcí mizí v nejbližších otevřených dveřích a já spěchám za nimi.

Katedrála není úplně prázdná, ve věnci kaplí jsou oltáře, obrazy, výmalba... je toho trochu, tak máte chuť se každému kusu věnovat. Jen zrnko oproti celkovému prostoru, který vynikne právě díky absenci čehokoli kromě architektury samotné. Mám intenzivní pocit, že jsem v zahradě. Mezilodní arkády jsou jako aleje ve francouzském parku. Rytmus, perspektiva. Děti si začínají hrát na honěnou. Taky to cítí. Sloupy jsou stromy, vrací ozvěnu smíchu. Duch se rozběhl a nohy ho chtějí následovat. Je nám tu dobře.

Pozn. Osa hlavní lodi chrámu je orientována tak, že o jarní a podzimní rovnodennosti prochází paprsek zapadajícího slunce čtrnáctimetrovým hlavním oknem, ohraničený kužel světla klouže prostorem presbytáře zleva doprava a osvětluje přímo hlavní oltář. Sedm set dvacet let starého světelného divadla se lze v jarním termínu účastnit, kostel je v době západu slunce zpřístupněn veřejnosti. Kdo je netrpělivý, může si to najít na youtube hned.