Šlechtic Hroznata

15.09.2017

Když jsem tu před nedávnem psala o Krašově, zmínila jsem bl. Hroznatu, o něco slavnějšího příbuzného pánů z Krašova. Ovšem došlo mi, že to, co vím, je vlastně jen ozvěna vyprávění legendy, jak si pamatuji z návštěvy  tepelského kláštera. Legenda vypráví spíše o světci než o rytíři. Nelenila jsem a půjčila si knihu Petra Kubína Blahoslavený Hroznata, kritický životopis, která je završením starších historických prací o Hroznatovi. Je to skutečně vyčerpávající práce jak ve smyslu vytěžení maxima informací, tak vzhledem ke své čtivosti. Prvních 78 stran se věnuje pečlivému rozboru pramenů. Když už se konečně dostaneme k historickému Hroznatovi, lze zjednodušeně říci, že nevíme s jistotou skoro nic a to ani rok úmrtí natož pak narození. Ke každému jednotlivému milníku v jeho životě Kubín předkládá několik hypotéz, prosívá je, hledá důkazy nebo největší míru pravděpodobnosti a před očima tak vystupuje z šera počátků českého království obrys muže, který jak praví Kubín v závěru knihy „patřil mezi přední muže v zemi, který několikrát navštívil papežskou kurii a táhl osvobodit Svatou zemi, který vstoupil do dějin bezprecedentním využitím diplomatického materiálu a založením dvou velkých premonstrátských klášterů, asi zemřel ve vězení na bezvýznamném hradě za hranicemi své země kvůli bezvýznamnému sporu o území na samých hranicích českého státu“. Holt ironie života.

V Hroznatově životopise je uvedeno, že byl ze vznešeného rodu – ale co to přesně znamená? Pro 12. století je málo písemných pramenů, šlechta zatím jen vzácně používala erbovní znamení, kde kdo se jmenoval po svém otci a pak těžko rozlišovat stupeň příbuzenství… Mimochodem trojité jelení paroží  Horoznatovců je jedno z prvních erbovních znamení u nás, jakkoli komplikovaně na 12. století vypadá. Hroznata prostě vyčníval z průměru v každém směru. Jeho nejpravděpodobnějšími přímými předky je dědeček Heřman a otec  Sezema. Dědeček Heřman se r. 1108 podílel na delikátním úkolu – vyvraždění Vršovců ( = posílení postavení Přemyslovců) a hned následující rok vedl knížecí poselstvo ke králi Jindřichu V. do Bamberka. Takže žádný podržtaška. Za věrné služby obdržel Heřman rozsáhlé majetky na Litoměřicku, bývalé to rodové doméně Vršovců. Roku 1124 se Heřman vydal na pouť do Svaté země, později  (1152) i Hroznatův strýc stejného jména. V téhle rodině se prostě nesedělo za pecí. S bratrem Vilémem Heřman založil klášter ve Vilémově a bratři se tak stali prvními soukromými fundátory klášterů v českých zemích.

Hroznatův otec Sezema byl  pověřen diplomatickou misí do Byzance, kam doprovázel královu vnučku na svatbu se synovcem císaře, stal se komorníkem královny Judity ( kolem r. 1170), kastelánem v Plzni (1175-1177) a následně na Bílině. Sezema se oženil , nevěsta pocházela s největší pravděpodobností z rodu Drslaviců (předci Černínů) a v pozdějších pramenech je jmenovaná jako Dobroslava. Hroznata měl staršího bratra, dvě starší sestry a jednoho mladšího bratra. Přežily ho pouze sestry. Otec Sezema zemřel v bitvě u Loděnice 23. ledna 1179.

Bitva v lednu je vůbec špatný nápad, i kdyby to nebyla bitva bratrovražedná. Sezema stál pravděpodobně ve vojsku toho dne poraženého, ale ve finále vítězného Bedřicha, syna krále Vladislava. Hroznatovi v té době bylo zhruba 10 let, stal se sirotkem a odešel proto na vychování ke starší sestře Vojslavě, která byla provdaná v Polsku za krakovského prefekta.  Když se jako dospělý mladý muž vrátil do Čech, ujal se rodového majetku sahajícího od Teplé na hranicích  Chebska  až na Litoměřicko. Připadl mu důležitý úkol ochrany západní zemské brány, Chebsko bylo tehdy císařské. Udržoval cesty sjízdné, vybíral clo, kolonizoval se svou družinou pohraničí, a když hrozilo nebezpečí, budoval záseky. Oženil se, po několika letech manželství se mu narodil syn. Dítě ale brzy zamřelo, krátce na to i matka. Hroznata přijal kříž a nastoupil cestu do Jeruzaléma.  Možná to nebylo jen proto, že by byl zdrcen žalem, jak praví legenda. Byl mladý, mohl se oženit znovu jako tolik jiných, a vyženit další věno. V těch časech byla smrt velmi blízko, malé děti a mladě ženy – rodičky umíraly tak často…

Teď malá odbočka do knížecí politiky. Byla to trochu divoká doba, kterou intenzivně zašmodrchával pražský biskup-kníže Jindřich Břetislav. Byl synovcem krále Vladislava, bohužel velmi ctižádostivým a pro svou moc obětoval stabilitu země. Honil si triko u císaře. Nejdříve si vymohl, že pražské biskupství bude nezávislým říšským lénem (proto ten titul biskup-kníže). Potom za úplatu slíbenou císaři prosadil proti konkurentům Přemysla Otakara I, ale už za rok na to ho u císaře obvinil ze zrady a s požehnáním císaře sám vtrhl do Čech. V září v bitvě u Zdic čeští velmoži přeběhli na biskupovu stranu, Přemysl se stáhl do Prahy, kterou ale neudržel, uprchl do vyhnanství a biskup další rok ovládl i Moravu. Prostě zmatek kdo, s kým, proti komu.. Proč se o tom zmiňuji – na stranu proradného biskupa se nejspíš přiklonil I Hroznata, protože ten ho v listině jmenuje „ vznešený velmož a náš přítel Hroznata“, navíc pro první křížovou výpravu Hroznata přijal kříž právě se svým biskupem-knížetem, tj. ne nějak individuálně zdrcen žalem, ale následoval svého pána. Nicméně biskup Jindřich Břetislav se pro nemoc na shromaždiště křižáckých vojsk V Apulii nevydal.  Mladý Přemysl povzbuzen slabostí protivníka vtrhl do Čech, ale velmoži zůstali věrní biskupovi a Přemysla zahnali. Nedůvěřivý Jindřich Břetislav se pro jistotu nechal převést do Chebu, tj. do ciziny, kde se jeho stav zhoršil a on zemřel. Tato zpráva zastihla Hroznatu již v Itálii, ten se obrátil a spěchal zajistit své državy v Čechách.

Vzal to přes Řím, protože jen papež nebo jeho zmocněnec ho mohl zbavit křižáckého slibu. Při osobní audienci papež vzal tepelský klášter pod svou osobní ochranu, stvrdil jeho majetek a vybavil ho několika významnými privilegii, např. jednou z prvních odpustkových listin v celém středoevropském prostoru. Hroznata se prostě bál, co bude doma a projevil mimořádné sebevědomí při jednání s papežem. Teplá byla prvním klášterem v Čechách, který získal papežskou ochranu na přání světského velmože. Přemysl si samozřejmě pamatoval zdickou zradu svých velmožů, opatrný postoj byl na místě.

Když Přemysl znovu vtrhl do země, podporoval Hroznata zřejmě jeho mladšího bratra Vladislava. Místo bitvy se ale oba bratři dohodli, Vladislav ustoupil a ponechal si Moravu. Podmínkou pravděpodobně bylo, že se nebude svým oponentům z řad šlechty výrazně mstít. Alespoň nejsou doklady o tom, že by to páni nějak výrazně odskákali.


Jestli ovšem Hroznata založil Teplou jako výměnu za nenaplněnou křížovou výpravu, nemohlo to být za tuto v r. 1197, protože když na ní odjíždí, pořizuje testament, kde zajišťuje majetek a vedení již existujícího klášterního společenství. Po několikastránkovém pátrání  P. Kubín přichází s vysvětlením, že čeští rytíři přijali kříž již na sněmu v Mohuči r. 1188 spolu se svým knížetem Bedřichem a jeho bratrem markrabětem Konrádem Otou. Když ale Bedřich zemřel r. 1189, Konrád Ota dal před kruciátou přednost zajištění vnitropolitické situace. Hroznata se přidržel svého nového knížete a jako „ záměnu slibu“ mu papež uložil zbudovat klášter v Teplé. Svůj druhý nesplněný závazek Hroznata vykoupil založením Chotěšovského ženského kláštera, který po ovdovění vedla (ale nikoli jako řeholnice) jeho sestra Vojslava a žila zde neprovdaná sestra Judita.

Vraťme se do r. 1197, kdy na trůn usedá Přemysl Otakar I a situace se pro Hroznatu nevyvíjí dobře. Vlastně by se rád někam uklidil. Hroznata se rozhodl stáhnout do klášterní komunity a v Římě přijal řádové roucho. Rovnou z rukou papeže, tj. z instance nejvyšší, což bylo i tehdy neobvyklé. Podle textu legendy tím byli muži z jeho družiny zaskočeni. Zaskočen byl nejspíš i panovník, kterého Hroznata vyhledal po svém návratu. Podle legendy po nejprve přátelském přijetí Hroznata padl před králem na kolena a prosil, aby panovník schválil a potvrdil, k čemu se v Římě zavázal. Načež i přítomní velmoži padli na kolena a prosili za Hroznatu. Ten  se odchodem do kláštera v podstatě vzdal politického vlivu. Možná i proto ho král milostivě propustil a velmoži ho doprovázeli až ke skupině jezdců, se kterými Hroznata dojel směrem na své panství. Cestou prý děkoval Bohu a když se dostal mezi své příbuzné, ti se divili jeho hábitu a plakali radostí, že se vrátil zdráv. Tolik legenda. Jinými slovy: od krále byl eskortován na své statky a příbuzní měli velikou radost, že vyvázl se zdravou kůží.  Hroznata si byl zřejmě vědom, že Přemysl teď papeže potřebuje, a nedovolí si pronásledovat šlechtice, který se uchýlil pod přímou papežskou ochranu.

V další kapitole se P. Kubín věnuje postavení Hroznaty v klášteře – byl administrátorem a proboštem, tj. spravoval finance. Dále rozebírá pohyby klášterního majetku ( jmenovitě každé vesnice, uff ), spory s opatem o kompetence, postavení fundátora a donátora… celé hlavně proto, abychom pochopili, že Hroznata si i v klášteře ponechal část osobního majetku a jako zakladatel směl volně nakládat i s majetkem kláštera, neboť ten byl bratřím dán jen v užívání. Když klášter zakládal, dal mu jen minimální majetek a i teď se zdá, že si nechává otevřená zadní vrátka, kdyby se politická situace změnila. Je na vrcholu sil, šanci na dědice ještě má. Bohužel na Hroznatu čeká jiný konec.

Když odjezde na vizitaci klášterního (ale dost možná vlastního majetku) je neznámo kým unesen a vězněn neznámo kde. Respektive opět obsáhlou vylučovací metodou se autor knihy k pravděpodobným pachatelům, motivu i místu uvěznění dostane, legenda raději opatrně mlčí. Holt mocní sousedé. Hroznata ve vězení zemřel – hlady, jak praví legenda, nebo nějakou komplikaci typu zápal plic, každopádně kosti měl neporušené. Stal se patronem politických vězňů a vězňů svědomí. Věznit velmože pro výkupné nebylo nijak neobvyklé, vzpomeňte na Richarda Lví Srdce, kterého v Rakousku drželi dva roky. A to byl král. V Hroznatově případě mělo výkupné možná charakter odškodného za majetek, na který si sousedé dělali nárok. Nedáš? Zaplatíš! Nezaplatil. Možná z principu - aby nezruinoval svůj klášter, jak praví legenda- možná proto, že kvůli odpustkovým sporům Teplá nebyla schopná sehnat patřičnou sumu včas. Pokud zemřel na zápal plic, smrt vůbec nemusela být v plánu. Mniši následně vykoupili tělo svého fundátora a vyvážili ho prý zlatem.

Hroznata byl muž s velkým rozhledem a životní zkušeností přesahující hranice české kotliny. Testament, který vydal před odjezdem na křížovou výpravu, je první soukromě vydanou listinou u nás. Vlastnil pečeť s erbem. Na takové novinky si zatím potrpěl jen král a duchovenstvo jako nositelé římské (listinné) vzdělanosti, šlechta dávala přednost ústnímu stvrzování dohod. Z českých šlechticů on jediný osobně jednal s papežskou kurií. Nevídaná suverenita.

 Jeho matka pocházela z rodu Černínů – existuje pověst, že Černínové pocházeli z královského rodu. Možná byl po přeslici spřízněn s Přemyslovci. Jindřich Břetislav i Přemysl Otakar I ho v listinách nazývají (vzhledem k jeho podřízenému postavení) dle historika  neobvyklou formulací  „vznešený velmož a náš přítel“ ( i když zrovna s Přemyslem to na velké přátelství nevypadá, formálně zachovával tento tón). Hroznatův skelet nese některé společné znaky s Přemyslovci  - byl na středověké poměry vysoký, středně robusní, štíhlý. Podobně jako Přemyslovci měl nezvykle kolmé čelo a spíše žensky jemnou tvář. Zemřel ve věku 45-50 let. Nehonil kariéru u dvora, ale věnoval se zajištění západní hranice země. Byl to muž velkého formátu. Osudným se mu nakonec stal spor o kousek země na hranicích.

Pozn. Na ilustrační fotce je portál opatského kostela Zvěstování Páně v tepelském klášteře.