Smutek, naděje a Duna

Byla jsem minulý týden na Duně: část druhá. Film má skvělé kritiky, aktuálně na ČSFD 92%. V roce 2021 jsem viděla jedničku, přečetla knihu, těšila se na pokračování… necháme stranou, jak se adaptace povedla nebo nepovedla z hlediska nějaké věrnosti předloze. Co totiž opakovaně v hodnoceních zaznívá je, že Duna udělala pro sci-fi to, co adaptace Pána prstenů pro fantasy. Že filmová Duna je Star Wars nového století. Proč si myslím, že není?

Máme tu tedy na srovnání tři velká literární a filmařská díla, dvě sci-fi a jedno fantasy. Úvodem musím říct, že nejsem odborník ani na jedno. To, co tu napíši, je subjektivní názor řekněme průměrného návštěvníka kina. Star Wars (SW) pro mě končí původní trilogií z minulého století. Pána prstenů jsem jednou četla a mockrát viděla, Dunu jsem jednou četla a jednou viděla. Takže znalost v zásadě povrchní. Reflektuji prvotní účinek, ne porozumění dílu. A teď k věci.

Když si díla srovnáme na časové ose, pak nejstarší je Pán prstenů, který byl vydán r. 1954 (vznikal 1937-1942), následovala Duna r. 1965 a Star Wars vtrhly rovnou na plátno v roce 1977. Ústředním a spojujícím motivem všech tří děl je podle mě vůle k moci. Jak chtivost moci rozkládá charakter bez ohledu na ušlechtilé pohnutky v pozadí (Boromir, Anakin, lady Jessica). A tady společná podobnost končí. Podle mě mají víc společného Pán prstenů a Star Wars (navzdory rozdílnému žánru) než Star Wars a Duna (obojí sci-fi), přestože SW inspiraci v Duně nezapírají. Když jsem dočetla v r. 2021 Dunu, byla jsem dobře týden deprimovaná. Ta kniha je hluboce bez-nadějná. Prakticky všechno je v životě toho kluka špatně. Přijde o otce, přátele, domov, postavení, projde prakticky smrtí. Ještě že je tu ta čistá láska. Až potud dějová linka připomíná zrození mnoha jiných mýtických a pohádkových hrdinů, jenže happy end se nekoná. Při Paulově cestě k moci napříč vesmírem stydne krev v žilách. Klíčová slova jsou fanatismus a strach. Jak ho zvládnout a jak použít. "Strach je vše, co máme", říká Paul. Jeho vítězství je varováním, ne úlevou. Je to antihrdina, podobně jako Anakin. Tak dlouho volí Paul menší zlo, až žádnou volbu nemá a rozjede to ve velkém stylu.

V Pánovi prstenů i ve Star Wars taky cítíme většinu času hluboký smutek. Slavný čas elfů i jediů skončil, svět požírá temnota. Nelze vyhrát, jen bojovat, vstoupit do písní. Ale je tu naděje, vždy přítomná víra, že dobro nakonec musí zvítězit, protože svět je takto utkán (SW epizoda IV se přímo jmenuje Nová naděje). Hluboce zbožný katolík Tolkien v Pánovi prstenů nenechal žádné místo pro náboženství, ale obrovský prostor pro víru, soucit, lítost, naději a spolehnutí se ve vyšší vedení. I bez Boha autor svým příběhem přináší čtenáři útěchu, skutečně "dobrou zvěst"( řecky euangelion).  Duna i Star Wars už ve svých světech explicitně pracují s nějakým věroučným systémem, ale dívají se na něj každý jinak. Star Wars čerpají z tradic Japonska a Číny. Neviditelná Síla – na naší planetě jí říkáme čchi nebo ki – prostupuje vše, vidíme zenové mistry jako byl Joda a sledujeme výcvik, jehož cílem je harmonizovat v sobě protiklady a zůstat pokud možno na světlé straně Síly. Jen mezi řádky tušíme proroctví čekající na Vyvoleného, který nastolí rovnováhu  Síly. Víc filosofie, než náboženství. To v Duně už nejsme na pochybách. Fundamentalismus je tu jedno z hlavních varování knihy. Náboženství je samotnými postavami reflektováno jako pověrečná víra zasetá benegesseriťankami k snadnému ovládání prostých lidí, nic víc. Čistě nástroj vhodný k použití. Duna kritizuje sociální funkci náboženství jako udržitele status quo vládnoucí třídy (nebo řekněme společenského řádu). "Proroctví nás zotročuje!", křičí Shani. Stilgar a jeho naivní hledání znamení je celému kinu ke shovívavému smíchu. Duna nejen ukazuje rizika fundamentalismu, ale v podstatě kompromituje náboženství jako takové. Ukazuje ho jako výmysl, který skrze naději ve vykupitele udržuje podrobený národ v tupém čekání a poslušnosti. A když náhodou Mesiáš přijde, utopí svět v krvi. Ať chce nebo ne, protože svatou válku už zastavit nejde. Nejde zlo použít jenom trošičku, jak doufal Boromir. 

V Duně velcí hráči hrají s vesmírem šachy. Pro moc, zisk a větší slávu svého domu obětují členy vlastní rodiny, vztahy, světy. Užitečnost mému záměru je jediné měřítko. Jsou tak krásně racionální, až jsou odporní, eticky vyprázdnění. Je vlastně jedno, kde kdo zrovna stojí, platí to pro obě strany. A jak zazní v závěru filmu, "není žádná strana." Kapesníky nechte doma, není tam jediná dojemná scéna. "Srdce nemá vládnout", říká jedna z postav. Nikomu nefandíte a nikoho vám není líto. Dílo technicky dokonalé, zpracované s velkým řemeslným umem, to ano. Velkolepé obrazy, ve kterých se srdce nemá čeho chytit. Láska, víra a naděje - pro nic z toho se na Dunu nechodí. 

Na to mi kamarád odpověděl, že umění má a priori nutit k zamyšlení - ne dojímat, ne bavit nebo pozvedávat ducha. Ano. Duna je obrovské mnohavrstevné zamyšlení. Je skvělá. Ale... vrátím se k úvodní otázce – proč si myslím, že Duna nebude nové Star Wars? Protože podle mě svět potřebuje víc naději než varování. Poselstvím velkého příběhu by mělo být, že dobro zvítězí (už do konce filmové trilogie a ne v horizontu pár tisíciletí). To, co od ságy čekám, je moje recovery. Redaktor Sterling Lanier, který vydání knižní Duny u nakladatele prosadil, poslal pak Tolkienovi jeden výtisk. Ten knihu v dopise zhodnotil slovy: "In fact I dislike Dune with some intensity". Vidím to taky tak. Možná se jedná o nejlepší sci-fi všech dob, ale beznaděj je koření, bez kterého se obejdu. Měla jsem ho ten den plné kapsy, už když jsem vcházela do kinosálu. Potřebuji doufat, že tma nebude trvat věčně. 

Víra ve šťastné konce nám pomáhá ty šťastné konce vytvářet. Mýty jsou příběhy o vnitřní síle, ne o vnitřním rozkladu. Proto potřebujeme pohádky a proto mi Stilgar nebyl k smíchu. Proto je Duna "jen" další skvělý film - jako Jurský park, Vetřelec nebo Maxtrix a jeho ne-existující Vyvolený s důvěřivým Morfeem po boku. 

Pozn. Ilustrační fotka v úvodu není ničím zvláštní, jen je na ní můj táta. Šla jsem pouští, ohlédla se a zmáčkla spoušť. Co nelze Duně upřít – zdůraznila nám, že bez vody není života a jak adaptace umožňuje obývat neobyvatelné. Je to promyšlený, berbersky krásný svět. Jo, a taky se tam dost šermuje :-)

Víc obrázků ze Sinaje mám u staršího článku zde https://ajkatlapicka.webnode.cz/l/vzpominka-na-sinaj/

Zdroj: https://art.ceskatelevize.cz/360/esej-proc-je-duna-takovym-fenomenem-jakym-je-8k4Ku