Tristan a Isolda

O dvorské lyrice a epice jsem se už trochu rozepsala ve starších článcích zde na blogu (Rytířská láska z 23.11.2021 a Platonická láska z 14.10.2022), ale jak vidno, téma se už zase cpe zadními vrátky na klávesnici. Když jsem psala předchozí pojednání, narážela jsem opakovaně na knihu Denise de Rougemonta Západ a láska. Konečně se mi dostala do rukou – tak se podívejme, proč si myslí, že na Západě musí láska bolet.

Celou svou tezi o vášni vystavěl na nehynoucí popularitě příběhu Tristana a Isoldy. Říká, že to nejpopulárnější na milostných příbězích posledních devíti století je láska a smrt. Láska až na smrt. Klade rovnítko mezi vášeň a neštěstí, protože v naší společnosti se podle něj v 9 z 10 případů vášnivá láska kryje s cizoložstvím. Obsedantní milostné utrpení je nutně v rozporu s platnou morálkou. Vášeň nevyhnutelně způsobuje zkázu těch, kteří jí podlehnou... Ještě máte chuť číst dál? Příběh Tristana a Isoldy označuje Rougemont za mýtus ve smyslu náboženského mýtu a zdůrazňuje jeho podmanivou sílu, s jakou se přelévá do každodennosti, zaplavuje podvědomí a podněcuje určitý typ vztahů a reakcí. Tento příběh je prý základní příčinou našich dnešních vztahových zmatků, důkazem, že toužíme po smrti a bolesti víc než po štěstí.

Možná jste viděli některé z filmových zpracování Tristana a Isoldy nebo četli Bédierův román (https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/90/47/02/roman_o_tristanovi_a_isolde.pdf). Hodně stručně jde v příběhu o to, že Tristan slíbí vybojovat a přivést svému strýci - králi nevěstu. Ona je pěkná ale nic víc, on je jí tak protivný, že se ho pokusí zabít. Bohužel spolu nevědomky vypijí nápoj lásky připravený pro svatební noc s Marcem. V románu se praví, že v tu chvíli vypili svou smrt. Nastává kličkovaná s manželem a barony, rozchody a shledání, lži a zrada. Tristan se dokonce ožení s jinou Isoldou (Bělorukou), ale manželství fyzicky nenaplní. Každé odloučení rozněcuje jejich vášeň, ale ze své vůle se rozcházejí, když jsou spolu. Nejsou šťastní snad ani chvilku, nemilují jeden druhého - jen svou touhu, je to narcistní zalíbení v utrpení. Tristan říká poustevníkovi: "Jen pro jed mě ona miluje, pro něj jsem nemohl já od ní a ona ode mě" a Isolda přitakává: "nemiluje mě, ani já jeho, pili jsme z odvaru bylinného a tak jsme zhřešili." To nezní moc romanticky, že?

Asi se shodneme, že Tristan a Isolda je v první rovině personifikací konfliktu mezi dvěma povinnostmi – rytířskou službou dámě a věrnosti feudálnímu pánovi. Marc je Tristanův jediný mužský příbuzný, král i zachránce. Má spoustu důvodů, proč nespat s jeho ženou. Když už si nemůže pomoct, proč jí jednoduše neunese, jak se to mezi muži té doby dělo? Protože happy end je nuda.

Rougemont v II. knize kriticky rozebírá názory na vznik a inspirační zdroje trubadúrské poezie 12. století v kontextu náboženského, filosofického a sociálního ovzduší doby. Krize tehdejší světské i duchovní moci umožnila, aby se na scéně objevila Žena jako princip. Ve stejnou chvíli vzniká mariánský kult i milostná poezie jako dvě strany jedné mince. Manichejské myšlenky do slunného Languedocu přišly jednak severní cestou z Persie, přes Malou Asii a bogomilské Bulharsko a přinesly učení o Sofii-Marii. Z arabského Španělska se z jihu současně tlačí arabská poezie s ustálenými postavami (11. stol.), které pak najdeme i u trubadúrů (mnohdy věty jak přes kopírák). Ani tady nejde o ortodoxní islám, ale súfijské hereze kořenící v platonismu a manicheismu, zahalené do milostné poezie – z jejich slovníku přišli zlolajní klevetníci i Paní myšlenek. Dualismus těla a duše, čistoty a hříchu, zavržení manželství… to všechno viselo ve vzduchu, to promýšlely z povinnosti provdané okcitánské hraběnky, na jejichž dvorech a pro jejichž uši trubadúři skládali své verše. Láska, den, noc, polibek – vše mělo víc než jeden význam a lidé byli zvyklí vnímat je souběžně. Ať už je žena jen kosmický princip nebo z masa a krve, nyní stojí v centru pozornosti.

To jsou podle Rougemonta kořeny "jiné morálky" příběhu. Jiné než feudální, jiné než ortodoxně křesťanské. Trvá na tom, že vášnivá láska je "historicky podmíněnou křesťanskou herezí" (str.111). Je tedy naše umíněná iluze, že láska musí bolet, jen ozvukem náboženských zápasů 12. století? Proč na tu strunu pořád slyšíme, když už žijeme v jiném světě? Protože jsme snad nespokojeni s tím, co máme a toužíme po tom, co nemáme? "Kdo se toužebně upíná na nedosažitelné štěstí, vlastní vůli staví proti svojí touze" (Thomas). Rougemont se nevzdává náboženského dualismu základu mýtu a zápletku popisuje jako "úzkost ze smyslnosti a humanistickou pýchu, kterou se kompenzuje". Odprostit se od těla a zůstat čistý (katharos). Tristan se provinil dvorské/katarské lásce tím, že se Isoldy fyzicky zmocnil. Svůj hřích milenci vykupují dlouhým pokáním a všechno "dobře dopadne" dvojitou smrtí, která je spojí a o osvobodí od těla. Ze stejného důvodu Lancelot nikdy nedosáhne Grálu – není mysticky "čistý", protože podlehl smyslné touze a miloval se s Guinevrou. Vášeň, touha a naše fyzická těla jsou vlastně na překážku Lásce, té čisté a transcendentní (ať už je jejím cílem Minne, Panna Marie nebo Sófia). Milovat bez doteku znamená vydat se duchovní cestou a nemilovat člověka. Fyzická láska znamená připoutání se ke stvořenému světu.

Načrtla jsem tu jen první třetinu knihy Západ a láska. Autor v těch zbývajících dvou sleduje cestu literární vášně přes Petrarcu, Miltona až k německému romantismu a samozřejmě Wagnerově opeře Tristan a Isolda. Ukazuje, jak se z tématu při každém dalším zpracování vytrácí náboženský dualistický podkres a zůstává jen milostný rozměr děje, protože přestáváme rozumět katarským a ibero-galským symbolům v příběhu. V zásadě autor říká, že současná krize manželství vychází z nepochopení a zprofanování cizoložství v literatuře (a následně filmu). Tristan a Isolda nebyli "hrdinové", byli to zoufalci v moci zlého kouzla. Měli vzbuzovat soucit, ne sympatie. Isoldina vina nespočívá v lásce, ale v jejím uskutečnění.

Křesťanské manželství právě ve 12. stol. získalo punc svátosti. Bylo to církví posvěcené(= zákonné) nerozlučitelné spojení dvou těl za účelem plození a současně spojení dvou právních osob (hmotné zajištění). Manželství upevňovalo společenskou strukturu. To byla a stále je jeho funkce. Současný občanský zákoník definuje manželství jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc (tj. opět tu máme zákonnost, plození, hmotné zajištění a v mírnější verzi nerozlučitelnost). Dobové křesťanské hereze vystupovaly proti manželství v tom smyslu, že žádné obcování nemůže být posvěcené a plození je špatné apriori, protože svět hmoty je padlý. Kurtoazie pak umožnila hrstce urozených dam alespoň ve fantazii uniknout tíži domluvených sňatků. Zopakujme si katarský apel: milovat z čisté lásky, vášnivě ale bez fyzického styku je nejvyšší ctnost a cesta k božství. Naproti tomu sex bez lásky nebo sex pouze z čiré smyslnosti (ať už manželský či mimomanželský) je hřích. Jenže život není černobílý. I běžný heretik podléhal touze těla, ženil se a plodil děti. Ideálům "čistých" se přiblížil málokdo.

Přestože souhlasím, že celá západní poezie vyrůstá z kurtoazní lásky a bretonského románu, od té doby, co na Západě už není manželství nerozlučitelné, ubývá téma cizoložství jako zápletka romantické literatury. Denis de Rougemont vydal knihu Západ a láska v r. 1972 jako přepracovanou starší práci. Nemyslím, že za krizi manželství může popularizace nevěry jako vzrušujícího dobrodružství. Jsme o padesát let jinde a stejně zábavní průmysl chrlí romantické filmy jak na běžícím pásu. V ovzduší, kde prakticky žádná láska není zakázaná, nás spíš dojímá láska promarněná. Filmy jako Soumrak dne nebo Madisonské mosty nejsou dilematem dvou povinností (jako kurtoazní román), ale dilematem povinnosti a touhy po osobním štěstí (individualismus). To je ten protiklad, který se učíme vyvažovat celý život. Má ušlechtilý charakter ten, kdo promarní lásku? Nevím. Není jistě správné kdykoli a jen pro zábavu podlehnout žádosti těla, ale může nastat chvíle, kdy "takhle jistý si je člověk jen jednou za život" (jak říká postava Roberta Kincaida v romantickém filmu). A pak možná láska bolí. Samotné dilema (a ne jeho vcelku banální cizoložné řešení) je to, co nás dodnes dráždí na Tristanovi a Isoldě. Stejně jako urozená společnost při poslechu trubadúrských zpěvů, i my dnes řešení přesouváme do fantazie při sledování filmů a čtení knih. Láska není důvodem ke svatbě a už vůbec ne k rozvodu (který byl ve šlechtických kruzích obtížný, ale možný). Nezhřešit a zvolit trubadúrský obdiv z dálky se jeví jako bezpečné řešení tehdy i dnes. Rougemont ale v podstatě říká, že platonická láska jen maskuje úzkost ze smyslnosti. Je z toho cesta ven? Červená knihovna není nikdy dobrý rádce. Co solidnější literatura? 1. list Jana 4:18 říká: "v lásce není žádný strach… kdo se však bojí, nedošel v lásce k naplnění."

A kam zmizela odpověď na otázku, zda láska musí bolet? První jmenovitě známý trubadúr Guillaume de Poitiers, devátý vévoda akvitánský, už na začátku 12. století pevně stanovil "zákony lásky". Jsou to: Mírnost, Služba, Odvaha, Dlouhé čekání, Cudnost, Tajemství a Milosrdenství. Tyto ctnosti vedou k Radosti, která je prý znakem a zárukou Pravé lásky. Takže jestli cítíte radost, je to láska :-)