Turnaj jako hra

Východiskem k tomuto článku byla kniha Johana Huizinga Homo ludens (Člověk hravý). Ten v ní z mnoha perspektiv zkoumá hru jako faktor všudypřítomný v kultuře a také předcházející vzniku kultury vůbec. Ukazuje, že v náboženství, sportu, válce, básnictví i v právu - tady všude najdeme předstírání nebo soutěžení nebo obojí současně. Těsné sepětí hry a kultury lze velmi dobře ukázat právě na rytířském turnaji vrcholného středověku. Je zápolením i představením pro diváky současně [Huizinga 2000: 9], má významnou sociální funkci [ibid.: 13] a do dnešních dnů zůstává přímo symbolem rytířské kultury.

Pokud chceme popsat turnaj jako svého druhu hru, podívejme se nejprve, jaké jsou podle Huizinga formální znaky hry [ibid.: 16-20]:

• Hra je svobodným jednáním, tj. lze ji kdykoli přerušit nebo jí zcela zanechat.
• Hra není obyčejný život, spíše je vystoupením z takového života do dočasné sféry aktivity, tj. hra je změna.
• Hra je uzavřená a ohraničená v prostoru i čase. Je to dočasný svět uvnitř obyčejného světa.
• Hra obsahuje prvek napětí, nejistý výsledek a kousek tajemství.
• Hra je řád. Do zmateného života vnáší dočasně omezenou dokonalost, okouzluje.

Než aplikujeme těchto pět bodů na rytířský turnaj, nejprve několik vět k otázce volného času ve středověku. Čas byl více spojen s přirozeným cyklem roku, zejména na venkově, kde počasí řídilo zemědělské práce. Den byl podřízen východům a západům slunce, protože svícení bylo drahé. Ve městech i na venkově se pracovalo šest dní v týdnu. Neděle byla zasvěcena Bohu, stejně tak církevní svátky. Dohromady činil pracovní klid téměř třetinu roku [Hoch 2020:13]. To platilo pro měšťany, poddané a částečně nižší šlechtu. Jediná vrstva obyvatelstva, která se neživila prací celý rok, byla vyšší šlechta. Jejím hlavním zaměstnáním byl boj.

Turnaj byl zpočátku především bojovým cvičením jednotlivců i celých jednotek, jízdních i pěších, ne nepodobný skutečnému vojenskému střetnutí [ibid.:54]. Něco jako dnes armádní cvičení. Ve volném terénu byl cvičen boj, taktika, lest. Postupem času se turnaj přesouvá se před tribuny, stává se podívanou, jeho průběh i pravidla se ritualizují s cílem minimalizovat vážná zranění a úmrtí (nasazení tupých zbraní v turnaji je doloženo až z počátku 13. století). [Dvořáčková-Malá, Zelenka 2014: 401] Slovo turnaj, lat. tornamentum, se objevuje v průběhu 12. století jako označení nového typu bojového střetnutí, odlišného od starších bojových her. Slovo samo pochází pravděpodobně ze starofrancouzského torner, které znamenalo "kroužit, vířit" [Hoch 2020: 54] a odkazovalo tak k charakteristickému pohybu jízdy po bojišti [Dvořáčková-Malá, Zelenka 2014: 397]. Ne každý šlechtic byl rytířem. Rytířem se člověk nerodil, stával se jím v průběhu ritualizovaného obřadu pasování. Až koncem 14. století se toto slovo stává obecným označením nižší šlechty. Akt pasování byl završením cesty, která započala již v 7 letech. K hromadnému pasování rytířů docházelo mnohdy před bitvou, během významných svátků a oslav, např. královské svatby či korunovace. Dále je třeba si uvědomit, a z výše řečeného to jasně vyplývá, že představa turnaje, kterou nám nabízí literatura nebo kinematografie, je značně zúžená. Jízdní střetnutí dvou jízdních rytířů s dřevci na kolbišti, tzv. tjost (fr. joute), byl jen jednou z několika možných disciplín a šraňky oddělující jízdní dráhu jsou až poměrně pozdní záležitostí (15. století) [Hoch 2020].

Bojové hry známe z mnoha kultur napříč časem a prostorem [podrobně Huizinga 2000]. V tomto není "turnaj po francouzském způsobu" ojedinělým zjevem. V západoevropském prostoru je jeho přímým předchůdcem tzv. buhurt. Jednalo se také o hromadné bojovné střetnutí, ale jeho cílem bylo spíše se pobavit, než někoho porazit - bylo to divadlo, nácvik taktiky, přehlídka. Franský kronikář Nithard ve své kronice popsal cvičení karolinského vojska v 1. pol. 9. stol. - oddíly na sebe různě dotíraly, ale "přes velký houf a různorodost lidí si nikdo nikomu netroufl uštědřit ránu nebo adresovat urážku." [Dvořáčková-Malá, Zelenka 2014: 399]. Roku 1184 se klání beze zbraní v Mohuči zúčastnilo na 20 000 říšských rytířů. Mohučské slavnosti se účastnil i Fridrich Barbarossa, jeho synové i český kníže Bedřich. Zda se Bedřich zapojil i do buhurtu či jen přihlížel, není známo.

Proč ve 12. vzniká turnaj a proč právě ve Francii? Jan Zelenka, který rozplétá genezi turnaje v knize Přemyslovský dvůr, soudí, že hlavní příčiny byly dvě:

Slabá centrální moc na území dnešní Francie ve 12.stolení dovolovala mocichtivé šlechtě téměř neustále mezi sebou bojovat. Církev se snažila tzv. božím mírem zakazovat vojenská střetnutí alespoň v časech velkých církevních svátků a to pod trestem exkomunikace [Dvořáčková-Malá, Zelenka 2014: 401]. "Sportovní" charakter turnajů vyhlašovaných zpočátku proti někomu umožnil změřit síly a vypořádat osobní účty bez porušení církevního zákazu otevřené války. Jak církev, tak panovník si uvědomovali tuto skulinku a proto se opakovaně objevovaly snahy turnaje zakázat (ze strany církve) nebo alespoň dostat pod přísnou kontrolu (panovník). Například v Anglii byly turnaje zakázané téměř celou druhou polovinu 12. století a rytíři museli za kláním cestovat přes Kanál. Richard Lví srdce turnaje opět povolil r. 1194, aby jeho rytíři nebyli proti trénovaným Francouzům v nevýhodě. Ovšem turnaje se směly konat jen na 5 vybraných místech a podléhaly přísné reglementaci. Pořádání turnajů se snažily opakovaně zakázat koncily v Clermontu (1130), v Remeši (1131) a 3. lateránský (1179), aby 4. lateránský koncil konstatoval, že se to stále nedaří (1215) [Flori 2008: 123].

Ad. 1. Turnaj jako svobodné jednání

Účast v turnaji nebyla povinná, zato vyhledávaná. K účasti v turnaji mohl být rytíř pozván, nebo se sám přihlásil. Normanský šlechtic Vilém Maréchal zajal údajně za svůj život na 500 protivníků, český rytíř Jan z Michalovic († 1306) se slavně účastnil turnaje v Paříži. Dalšími evropsky proslulými turnajníky byl Plichta ze Žerotína († 1322) a Lev z Rožmitálu († 1533), který se turnajů účastnil v rámci své diplomatické cesty ve službách Jiřího z Poděbrad. Tak jako v dnešním sportu, i v turnaji byl povolen oddychový čas a osvěžení v zóně k tomu určené [Flori 2008: 117]. Kdykoli v průběhu turnaje také bylo možné odstoupit, např. pro zranění. I když tím končila šance na získání trofeje pro absolutního vítěze, rytíř nemusel odcházet s prázdnou. O co se v turnaji hrálo? Hlavně o prestiž, o vítězství samotné, tj. o prokázanou převahu nad ostatními. Šlo o čest, slávu, šlechetnost, ale stranou nezůstala ani finanční stránka věci. Cílem střetnutí nebylo protivníka zabít, ale porazit. Vítězi připadla zbroj a kůň poraženého, za které zajatý rytíř mohl složit výkupné v penězích. Počáteční vklad tak dobrý bojovník mohl snadno rozmnožit. Pro mladé, druhorozené či jinak nemajetné rytíře byl proto turnaj velkým lákadlem.

Ad. 2. Turnaj jako vystoupení z běžného života

Pořádat turnaj i účastnit se ho bylo nesmírně finančně nákladné. Klání tak svolával především král, bohatá šlechta a někdy i města [Hoch 202: 54]. Turnaj se stával součástí oslav významných církevních svátků nebo zvláštních příležitostí, např. královských svateb či korunovací. Jako příklad nám může posloužit život Václava II. Při příležitosti jeho svatby s Gutou Habsburskou r. 1278, byl v Jihlavě uspořádán velký turnaj, stejně tak při jeho korunovaci českým králem r. 1297, kdy bylo na rytíře pasováno 240 šlechticů. Protože tento panovník byl i polským králem, další turnaj byl pořádán při polské korunovaci r. 1300. Milovníkem turnajů byl i Jan Lucemburský a jeho syn Karel IV., který se turnajů účastnil mnohdy inkognito. Po výtkách papeže Klimenta VI. ale zejména po těžkém turnajovém zranění těchto rytířských her zanechal úplně.

Nejen zvláštní příležitost, ale i samotný duch turnaje vystupoval z rámce běžného života, kterým pro válečníka byl boj. Při něm šlo o to protivníka zabít, mnohdy i lstí, chyby se neodpouštěly. Turnaj byl naproti tomu ritualizovaným střetnutím podle daných pravidel, byl zde prostor pro šlechetná gesta a rytířskou etiku vůbec. Cílem bylo zvítězit, ale čest byla víc než vítězství - alespoň takový byl ideál. Přesto i na kolbišti si soupeři vyřizovali osobní účty, docházelo ke zraněním, nešťastným úmrtím i vraždám [Hoch 2020: 57]. Turnaj byl přehlídkou rytířského ideálu, nikoli žité reality. Když turnaj skončil, jeho účinek nezmizel. Ještě dlouho se o něm vyprávělo nebo zpívalo v baladách minesengerů, dál okouzloval a připomínal onen těžko dosažitelný ideál.

Ad. 3. Ohraničení v čase a prostoru

Rytíři se dostavovali v určeném čase na určené místo, kterým bylo nejčastěji město, protože to mohlo poskytnout desítkám až stovkám účastníků potřebné zázemí (nocleh, stravu). Kronikář Petr Žitavský se při příležitosti již zmíněné korunovace Václava II. zmiňuje o tom, že "na přítomnost tak nespočetného množství zmenšila se velikost města Pražského, zúžila se šířka ulic, celé rozsáhlé místo se tím stáhlo a přeplnilo." [Zbraslavská kronika: 113]. Prostorová realita města se změnila. Samotná klání pak probíhala na náměstí nebo vně města - například Jan Lucemburský pořádal turnaj na Staroměstském náměstí v r. 1321 [ibbid.: 329]. Turnaj končil se západem slunce, střetnutí končilo porážkou protivníka - i tímto se lišil od války, ve které byly možné noční přepady nebo pronásledování poražených na ústupu.

Ad. 4. Napětí

Turnaj "po francouzském způsobu" přinesl oproti staršímu hravému buhurtu více napětí spojeného s výhrou ale i rizikem zranění, smrti či ztráty koně a zbroje v případě porážky. Teprve po r. 1250 se objevují zprávy o použití tupých zbraní a "korunek" na špičkách kopí [Flori 2008: 125], i nadále však bylo možné pro zvýšení napětí používat zbraně ostré. Řečeno dnešním jazykem byl to vysoce rizikový adrenalinový sport. Napětí se z bojovníků přelévalo na diváky, prosté i urozené, mezi kterými měly zvláštní postavení dámy. Jejich přítomnost a povzbuzování oplátkou posilovaly odvahu turnajníků.

Ad. 5. Hra je řád, přináší dokonalost a okouzlení

Turnajová střetnutí se řídila pevnými pravidly, nad jejichž dodržování bděli herolti podobně jako sudí v dnešních sportech. Rytířský turnaj bylo přesto něčím víc, než jen hrou podle daných pravidel. Turnaj spoluvytvářel rytířskou etiku a zpětně tato etika formovala podobu turnaje k jemnějším a ritualizovanějším formám. Artušovské romány byly přímou inspirací jedné podoby turnaje a tou byly tzv. kulaté stoly. [Flori 2008: 126]. Rytíři brali na sebe jména postav z artušovských legend a střetávali se podle toho v duelech za použití tupých zbraní. Kulaté stoly byly často pořádány jako slavnost doprovázející diplomatické jednání, kdy klíčovým hostům byla přidělena role hrdinů [Dvořáčková-Malá, Zelenka 2014: 406]. Posláním rytířů z legend bylo bojovat se zlem a tím udržovat světový řád. Zde v podstatě platí o turnaji slova, kterými Huizinga popisuje posvátný obřad, při kterém jsou účastníci "přesvědčeni, že se jím uskutečňuje vyšší řád, než ve kterém běžně žijí" [Huizinga 2000: 26]. Příběhy o rytíři Yvainovi inspirovaly další typ klání a tím byl "pas d´armes", kdy se rytíř zavázal hájit určité místo (most, pahorek, cestu) proti komukoli, kdo ho vyzval na souboj [Flori 2008: 126].

Turnaj a společnost

Huizinga v knize Homu ludens konstatuje, že rytířská etika se vyvinula jenom ve dvou společnostech na světě - ve středověké západní Evropě a v Japonsku. Umožnily to podle Huizingy právě specifické společensko-ekonomické podmínky: "Systém ušlechtilého zápasu jako životního ideálu a životní formy v nejvyšším smyslu je ovšem obzvláště spojen s určitou společenskou strukturou, ve které je početná vrstva vojenské šlechty s nevelkým majetkem závislá na panovnické moci s posvátnou autoritou a kde věrnost pánovi je hlavním smyslem existence. Jenom v takovém společenském uspořádání, v němž svobodný muž nemusí pracovat, může kvést rytířství a s ním nezbytné měření sil, turnaj." [Huizinga 2000: 143] Vedle okamžitého hmotného zisku byla motivací k účasti v turnaji i šance přitáhnout na sebe pozornost významného pána, který rytíře přijal do svých služeb. Turnaj tedy mohl být kanálem společenského vzestupu, nadějí na získání vlastní půdy či manželky. S postupem staletí se turnaj stává více uzavřeným a elitářským, ztrácí svou mobilitní funkci [Flori 2008: 128].

Huizinga dále v textu zastává názor, že "je mimo pochybnost", že rytířský ideál věrnosti, cti, závazku jakkoli byl fantazijní, velmi podstatně zušlechtil kultury, které ho pěstovaly". [Huizinga 2000: 144]. Dvorská kultura se stává jemnější, což zpětně ovlivnilo podobu turnaje - statečnost a bojový um už nebyly jediné prezentované ctnosti. Stejně důležitá se stává služba dámě, galantnost, velkorysost k soupeři. Ruku v ruce s tím ustupují hromadné střety individuálním soubojům, účastníci se stylizují do postav z rytířských románů a rozšiřuje se role dam. Z pasivních diváků se stávají patronkami klání, předávají ceny vítězům, veřejně i skrytě prokazují přízeň svým favoritům. Propojení rytířské kultury a postavení žen (resp. dam) ve společnosti se ve svém díle opakovaně vracel Georges Duby, medievalista a pokračovatel francouzské školy Annales. Jeho záběr je ale posunutý oproti tématu tohoto článku, a proto jeho jméno chybí v seznamu použité literatury.

Přes všechnu svou ohraničenost v čase a prostoru měl obecně turnaj jako druh zábavy překvapivě široký vliv, např. na rozvoj heraldiky i vývoj zbroje a zbraní, o vzájemném ovlivňování s literaturou jsem se již zmínila. Jako nedílná součást rytířské kultury nevymizel turnaj dodnes z literatury, filmu a divadla (ve smyslu předvádění turnaje pod širým nebem). Od 13. století byl turnaj chápán jako slavnost, do jeho přípravy a průběhu byla zapojena celá řada profesí a společenských vrstev. Turnaj byl logisticky náročnou společenskou, diplomatickou a obchodní událostí.

Turnaj v Čechách

Tradiční pojetí počátků turnaje v Českých zemích vychází z podání takřečeného Dalimila, podle jehož kroniky přinesl turnaj do Čech na pozvání Václava I. německý rytíř Ojíř z Friedberku. I když se pravděpodobně jedná o literární fikci, časové i národnostní zařazení zřejmě souhlasí [Dvořáčková-Malá, Zelenka 2014: 412]. Sňatková politika panovníků směrem k dnešnímu Německu a moravské šlechty směrem k Rakousku přinášela do Čech módní novinky. Určité časové prodlení za kolébkou vzniku a přebírání německých vzorů způsobilo, že k nám dorazil turnaj už ve vyspělé podobně, tj. včetně tjostu (individuálních střetů dvou rytířů) [Dvořáčková-Malá, Zelenka 2014: 415]. Čechové se brzy stali obávanými a uznávanými soupeři, za všechny slavné turnajníky jmenujme Jana z Michalovic a jeho cestu do Paříže, Milotu z Dědic, Plichtu ze Žirotína a samozřejmě krále Jana Lucemburského. Zbraslavská kronika se zmiňuje v souvislosti s ním o několika turnajích doma i v zahraničí, včetně příhody z r. 1321, kdy při turnaji na Staroměstském náměstí král spadl z koně a těžce se potloukl [Iwańczak 2001: 58]. O rytířské jízdě Jana z Michalovic do Porýní a Francie na sklonku 13. století sepsal krátce poté veršované dílo Jindřich z Freiberku. Popis cesty, turnaje, odění, zbroje atp. jsou cenným svědectvím o rozkvětu rytířství u nás [Dvořáčková-Malá, Zelenka 2014: 419]

Huizinga v knize Homo ludens přímo říká, že "středověký život je naplněn hrou" [ibbid.:246]. Ale tato hra podle něj už převážně postrádá kulturně tvořivou funkci, kterou Hiuzinga přiznává jen archaickým společnostem, přičemž středověk už je dědicem antiky. Místo pro tvořivou působnost herního faktoru podle něj ve středověké Evropě zůstalo jen tam, kde se stavělo na keltsko-germánské (obecněji pohanské) minulosti a takovým případem je podle Huizingy vznik rytířství. V čem spočívá přitažlivost turnaje dnes? Právě v onom herním prvku, tak jako před staletími. Na rozdíl od zinscenované bitvy pro diváky je v turnaji zdůrazněna individualita, není dopředu jasný vítěz a zůstává tak prvek napětí. Pořád lze získat prvenství, čest i slávu. "Idea ušlechtilého zápasu tedy zůstává jedním z nejmocnějších impulzů kultury. Jestliže se vyvine v systém válečnické atletiky, slavnostní společenské hry a básnického zobrazení životních poměrů, jako rytířství západoevropského středověku nebo japonského bušida, pak bude tato fantazijní představa působit zpětně na kulturní a osobní postoj a aktivitu tím, že zoceluje odvahu a vyžaduje plnění povinností". [Huizinga 2000: 143] Rytířské ideály pro řadu lidí zdá se zůstávají platné i dnes.

Seznam literatury:

DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana a Jan ZELENKA. Přemyslovský dvůr: život knížat, králů a rytířů ve středověku. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2014

FLORI, Jean. Rytíři a rytířství ve středověku. Praha: Vyšehrad, 2008

HOCH, Aleš, ed. Svět středověkých her: katalog výstavy. Jihlava: Muzeum Vysočiny, 2020

HOŠŤÁLEK, Stanislav. Kniha o rytířích. Praha: Půdorys, 2002

HUIZINGA, Johan. Homo ludens: o původu kultury ve hře. Praha: Dauphin, 2000

IWAŃCZAK, Wojciech. Po stopách rytířských příběhů: rytířský ideál v českém písemnictví 14. století. Praha: Argo, 2001

Zbraslavská kronika: Chronicon aulae regiae. Praha: Svoboda, 1976