V podzemí Svatého Jana

Svatý Jan pod Skalou, obec v samém srdci Českého krasu, je známé výletní místo Pražanů. V letech 1904-1912 byl dokonce pokus udělat z něj exkluzivní lázně, voda z pramene se stáčela do lahví a prodávala pod obchodním názvem Ivanka. Vrchním lázeňským lékařem zde byl otec bratří Čapků Antonín. A právě mysterium vody a kamene, tajemné hlubiny země i našeho nevědomí, ta nosná energie všech krasových krajin je tady v Jánu přítomná ve své krystalicky čisté podobě.

Údolí dominuje Skála. Všude kolem jsou nějaké skály, ale tahle je s velkým S. Jako hřbet vodního hada, který opět mizí do hlubiny. Ke Skále je přitulený barokní klášter zrušený josefínskými reformami. Dnes je v něm pedagogická škola. Mnišství má v údolí dlouhou tradici. Roku 1030 věnoval Břetislav I. kapli benediktýnům z Ostrova u Davle, v roce 1310 zde bylo zřízeno proboštství. Velkým mecenášem v 2. polovině 15. věku byl Oldřich Zajíc z Házmburka. V husitských bouřích přišli mniši o Ostrov a celá komunita se uchýlila sem, do svého dceřiného kláštera. Přišla doba tisícihlavých poutí, kterých se účastnilo i několik habsburských císařů. Vůbec si ten šrumec v úzkém sevřeném údolí nedovedu představit.

Ale to nejdůležitější je na první pohled skryté (jak už to bývá). Ze školy asi ještě znáte svatoivanskou legendu. Je jako přes kopírák podobná mnohým jiným evropským legendám o světcích - poustevnících. Mudrc žije v lesní samotě stranou od lidí a král či kníže na lovu zraní jeho milovanou laň, která mu poskytovala své mléko. Poustevník promluví vládci do duše a na místě setkání je založen kostel. V tomto případě prý Svatý Ivan potkal knížete Bořivoje. Kostel tu je, jediný dochovaný skalní kostel na našem území. Ano, skalní. Musíme si odmyslet všechny ty cihly a v místě, kde je dnes zamřížované okénko nad jezírkem byl volný průchod do tzv. Starého kostela. V travertinu neboli pěnovci zde voda před 6-10 tisíci lety vytvořila jeskyni. Je to největší travertinová jeskyně ve střední Evropě. Později byla uměle rozšířena puklina vedoucí hlouběji do skály a vznikl tzv. Nový kostel (15. stol.) a teprve nad oběma podzemními svatyněmi byl zbudován rozlehlý barokní chrám. Základní kámen položil císař Leopold I. r. 1657. Podzemní tiché mysterium muselo z kapacitních důvodů ustoupit.

Již staří Keltové... ano, ano. Místo bylo posvátné dávno před sv. Ivanem a tabulka na mříži kolem Ivanova kamene opatrně připouští, že kámen se stopami chodidel uctívali již Keltové. Geologicky se jedná o křemenec, jaké se ve vrcholových partiích krasu běžně vyskytují. Křemencový je také kámen sv. Ludmily na Tetíně, menhir v Drahomyšli, kameny Kounovských (a okolních) řad .... jo a obelisky v Egyptě. Jižně od kláštera se nachází rozsáhlé hradiště s nálezy z pozdní doby bronzové, pozdní doby halštatské a raného středověku (9-10 stol.) a samotná Skála byla na vrcholu rovněž opevněna. Toto druhé hradiště je pro život obtížně přístupné, uvnitř areálu opevnění se nacházejí i dva jeskynní systémy. Skoro se nabízí, že nesloužilo k žití, ale buď jako poslední útočiště pro první hradiště nebo ohrazené duchovní místo. Pokud by se tedy skutečně odehrálo nějaké mýtické setkání sv. Ivana a knížete Bořivoje, rozhodně to nebylo v pustině, ale nadohled od prvních srubů hradiště. Že to křesťanství v pohanské svatyni nemělo lehké, připomíná legenda, která říká, že když už to chtěl sv. Ivan vzdát, zjevil se mu sám Jan Křtitel a daroval mu kříž, kterým ďábla zahnal. Tedy pověření z nejvyšších míst. Na místě, kde k tomuto předání zvláštní kompetence mělo dojít, nechal roku 1602 polní maršál Heřman Kryštof Russworm postavit vápencové sousoší snad jako vlastní pokání. Je vám jeho jméno povědomé? Ano, je to ten pijan z Císařova pekaře, kterého tak krásně hrál pan Štěpánek. Tento maršál měl opravdu bouřlivý život a ani tento kajícný skutek ho před katovským špalkem nezachránil. Později byla nad sousoším postavena kaple Povýšení sv. Kříže a je odtud také hezký výhled do kraje. To pro případ, že se nechcete trmácet až ke kříži na vrcholu Skály.

Když jsme probrali kameny, zbývá pár slov o vodě. Sbírá se zde ze tří zdrojů. Jednak je to již zmiňovaný pramen Ivanka. Když si ho chcete natočit, použijte sloupek vlevo u mříže (je tam spínač el. čerpadla). Dále do jezírka prosakuje voda z Kačáku (neboli říčky Loděnice) když si krátí cestu Skálou, místo aby poslušně meandrovala korytem okolo. Do třetice sem podzemními cestami teče voda z oblasti lomu Paraple, což je v areálu nedalekého důlního skanzenu Solvayovy lomy. Vápenec rozpuštěný v hlubinách vodních cest se znovu ukládá a vzniká travertin, který pokrývá vrstvou kamene vše, co do vody spadne. Rok za rokem, milimetr po milimetru se vytvořila několik metrů mocná vrstva a uvnitř ní ona posvátná jeskyně. Odtok vody z jezírka je dnes krásně upraven a láká k dlouhému posezení nejen děti, které si s proudem živé vody tak rády hrají.