Věčný přepych

Už máte vymyšlené dárky na Vánoce? A zamýšleli jste se někdy nad konceptem obdarovávání? Asi bych teď měla vytasit dnes už kultovní Esej o daru Marcela Mausse, ale já jí nečetla. Týká se výzkumu převážně předliterárních kultur, které jsou mimo můj záběr, přestože řadu závěrů úspěšně aplikoval i na rané dětství západní kultury. Dostala se mi ale do ruky kniha Gillese Lipovetskeho Věčný přepych, kde se v první části nazvané Posvátno, stát a luxus autor zabývá posvátnou i světskou směnou darů v dobách řekněme archeologických. Lipovetsky toho hodně přečetl, přežvýkal a vtělil do útlé knížky plné zajímavých postřehů. Tento článek má tedy povahu výpisků z četby. 

"Luxus nezačal výrobou drahých statků, ale myšlenkou na utrácení, která předcházela uchovávání a hromadění vzácných předmětů. Dříve, než se stal znakem materiální civilizace, byl přepych kulturním jevem, duševním postojem." Už v primitivních společnostech existovaly luxusní předměty postrádající přímo užitný účel a sloužily jen k tomu, aby byly neustále přerozdělovány. Směna formou daru, která však není obchodní transakcí. "Jedná se o dar, u kterého se po určité době očekává od druhé strany reciproční dar stejné hodnoty. Přesně jsou od sebe odděleny hospodářská směna užitkových předmětů a výměna ušlechtilá, která se týká cenných a prestižních statků….Pravidlo cti nařizuje okázalost, náruživé soutěžení ve velkorysosti. Nic není potupnějšího než skrblit a neukázat svou velkorysost….Společenská vážnost a prestižní postavení se získávají dary a vystupňovanou snahou soupeřit ve velkorysosti." Tady moje malá vsuvka –  požadavek oplatit stejným, ale ještě lépe trochu znamenitějším darem vedl u germánských kmenů až k ruinování celých rodů a kolotoč darů se pak zpravidla zastavil svatbou příslušníků obou domácností. Ve futharku dar reprezentuje runa X (gebo).

"Symbolickou a nákladnou směnou byla ustavena přednost společnosti před přírodou, kolektivu před zájmy jednotlivců. Cyklus darů a jejich opětování jsou součástí jedné z cest, které primitivní společnost nastoupila, aby vytvořila kolektivní řád, ve kterém se jednotlivec nechápe odděleně, v němž není svým vlastním pánem…Velkoryse dávat a oplácet je způsob, jak podřídit individuální moment globálnímu celku, jak určit chování k ostatním, aby před vztahy člověka k věcem měly přednost vztahy mezi lidmi navzájem. Je to způsob, jak se postavit proti touhám po vlastnictví a hromadění majetku v rukou několika vyvolených. V primitivní společnosti je štědrost ve službách nedělitelnosti společnosti prostředkem, jak zabránit, aby vznikla taková část společnosti, která by byla nezávislá na moci, a nedovolit, aby se rozdělila na chudé a bohaté. V průběhu nejdelšího období lidských dějin luxus úspěšně bojuje proti koncentraci bohatství a rovněž proti politické nadvládě."

Jak víme, k rozdělení na chudé a bohaté nakonec došlo. Vznikají první státy, vrstvy elit a objevuje se luxusní hrobová výbava (vzpomeňte si na Tutanchamona). "Přepych se nezrodil mechanicky z nadbytku bohatství…přepych si vyžadoval určitý způsob náboženského myšlení, metafyzického a magického vesmíru…Povinnost vzájemných darů je systematicky spjata s povinností obdarovávat duchy a mrtvé, přinášet oběti a pořádat bohaté slavnosti, aby podle pravidla vzájemnosti ochraňovali a byli k lidem štědří." Duchovní luxus, obětování nádhery na oltář Bohu, vydržel až do nástupu reformace.

I ve středověku na světské úrovni zůstávají vztahy důležitější než věci, darování je nadále "symbolická válka, pro kterou je charakteristické, že těm, kdo si vyměňují dary, umožňuje zachovat mír. Vše štědře rozdělit, pořádat slavnosti, bezmezně obdarovávat a velkoryse poskytovat pohostinnost znamená z cizího činit přítele, nahradit nepřátelství spojenectvím a boj se zbraní v ruce vzájemností…Rytíři loupí a drancují, aby se mohli ukázat jako štědří, a nikoli proto, aby uchovávali bohatství nebo podporovali rozvoj hospodářství: kodex neproduktivních výdajů je primární. Být vznešení znamená žít na vysoké noze, plýtvat, rozhazovat bohatství; nebýt velkorysý znamená odsoudit se k úpadku…Max Weber i Norbert Elias tvrdí zcela jasně, že v aristokratických společnostech není přepych něčím nadbytečným, že je naopak absolutní nezbytností reprezentace vyplývající ze společenského řádu, který není egalitářský. Dokud převládaly společnosti, v nichž vztahy mezi lidmi mají větší hodnotu než vztahy lidí k věcem, fungovaly prestižní výdaje jako závazek a ideál společenské třídy, jako nezbytný nástroj diferenciace a sociálního sebepotvrzení."

S "odzbrojením" šlechty, jejím uzavření v hravých a požitkářských dvorech, s emancipací buržoazie se povaha luxusu mění. Věci jsou krásné pro sebe samé. Druhou část knihy tak Lipovetsky věnuje moderní a postmoderní podobě luxusu, vzniku sériové výroby luxusních značek, fenoménu obchodního domu, právu na luxus širokých vrstev apod. Všímá si toho, jak se luxus v posledních desetiletích stává více soukromým, schovaným, více se týká těla a emocí. Pro mě nesmírně zajímavá byla i III. část, Feminizace luxusu. Jak se stalo, že luxus v podobě šatů, šperků a kosmetiky je doménou žen, i když peníze v ruce třímal muž? A vede rovnost pohlaví k rovné spotřebě luxusních statků? Žena se od 18. století stala "výkladní skříní" úspěchu svého muže, který naopak chodil ve střízlivých černých šatech osvícenství. Feminizace luxusu je tak podle Lipovetskeho nástrojem reprodukce ženské druhořadosti. Žena existuje jen jako jeho ozdoba, pro jeho oko, mladá a krásná. Postupně se akt spotřeby stal ženskou zábavou a zaměstnáním, kompenzací společenských a citových frustrací. Žena se realizuje v péči o domácnost a děti, nakupuje vybavení, dekorace, zdravou výživu. Zajímavá byla zmínka o vztahu žen ke štíhlosti: "U pramene ženské alergie na plné tvary se nachází vůle nebýt posuzován podle těla, nýbrž jako osobnost, která je pánem sebe sama. Na estetické úrovni je touha po štíhlosti projevem odmítnutí identifikace ženského těla s mateřstvím, stejně jako požadavek rozhodovat o sobě samé."

Sbližování sexuálních rolí v postmoderní společnosti nevede k vyrovnání spotřeby luxusních statků mezi muži a ženami. Jedním z důvodů je, že muži a ženy nadále vyjadřují lásku podle odlišných kodexů. Dámy, neztrácejme naději, že pod stromečkem najdeme dechberoucí dárek. "Od středověku je muž povinován zbožňovat svou paní, přeceňuje ji, zahrnuje ji pozornostmi a poeticky jí oslavuje. Nákladný dárek je součástí této galantní tradice, předepisující jemnost, pozornost, něžnost vzhledem k milované a cena předmětu pouze symbolizuje intenzitu milostného citu…Žena dává sebe a muž štědře věnuje čas, pozornost, slova a dary." I v napjatém rozpočtu nechť muž plýtvá ostanímu položkami z výčtu- slovy, pozorností a časem. Vždyť co je víc, než darovat sám sebe?

Literatura: LIPOVETSKY, Gilles. Věčný přepych. Přeložil Klára NĚMCOVÁ. Střed (Prostor). Praha: Prostor, 2005. ISBN 80-7260-144-X.