Vzpomínka na Sinaj

Nedávno jsem shlédla film Duna, protože v jedné facebookové diskusi jsem nevěděla "která bije" a nikdy není pozdě rozšířit si obzory. Vím, že existuje kniha, ale na sci-fi já moc nejsem a celý život mě tak Duna úspěšně míjela. Pustila jsem si tedy film, nějak jsem přečkala úvod a pak přišel záběr přeletu nad planetou Arrakis. A ten mě k obrazovce přikoval.

Pohled na skalnatou poušť mi přivolává vzpomínky na Sinaj. Byla to dovolená 2008 s potápěčským soustředěním. Já do té doby ani nešnorchlovala. Byla jsem divák a držela se v mělkých vodách. Dva výlety vedly do vnitrozemí - do Barevného a Bílého kaňonu (z nich jsou poslední fotky ve fotogalerii) a pak noční výstup na horu Sinaj, neboli Jebel Musa (Hora Mojžíšova) v Egyptě. To je ta hora, kde Mojžíš od Boha dostal Desatero (pokud to nebyla Jebel el Lawz v Saúdské Arábii :-) ).

Vyjeli jsme od hotelu po večeři, na místě jsme byli se západem slunce. Na bráně kupujeme vstupenku do národního parku, autobus zůstává na parkovišti. V těchto zeměpisných šířkách téměř není soumrak a stmívání. Slunce buď je nebo není, strašně rychle. Stoupat jsme začali za tmy. Kužel světla z mizerné čelovky zúžil svět jen na kousek cesty pod nohama. Zrak se vzdal vlády ve prospěch jiných smyslů. Zvuk kroků lidí přede mnou odhadoval terén - písek, štěrk, skalnaté stupně. Čich hlásil desítky metrů dopředu stanoviště velbloudího taxi. V poušti nejsou vůně. Odkud taky? Navoněná slečna i unavený velbloud prozrazují na metry předem svou přítomnost ve tmě. Jediné, co zbylo zraku je nebe. Nikde jinde jsem neviděla tolik hvězd! Průzračný vzduch a naprostá temnota dovolují zazářit jedné každé z nich. 

Hora je vysoká 2 287 m, šli jsme velbloudí cestou sedm kilometrů stále jen do kopce, krok za krokem. Zabralo to nějaké dvě a půl hodiny. Výstup končí 750 schody a nahoře je malá kaplička. U ní rozbalujeme spacáky. Do svítání zbývá pár hodin, jdu spát. Někdo mě budí ještě za tmy. Měla jsem sen, probouzím se s intenzivním pocitem zásadního prozření... který okamžitě mizí, jak už to se vzpomínkou na sny často bývá. Smysl mého života! Jenže ve vteřině už si nevybavuju nic. Stín lítosti rychle mizí. Je třeba se zabalit a zaujmout dobré místo na focení, než přijdou další organizované skupiny turistů.

Svítá. Slunce se vylouplo nad závoj mraků nad obzorem, červené světlo zahání stíny noci hlouběji do rozeklaných údolí. Kolem je svět holých skal. Nahé kosti matky země nezahalené vegetací. Tady mohl mluvit Bůh a měl by plnou pozornost. Poušť, pustina, poustevník. Obrovská křehkost a nepatrnost lidského bytí se tady v poušti ukazuje zvláště neodbytně. Do fotogalerie jsem vybrala snímek zahrady mezi skalami. Ostrůvek života, který upoutal můj pohled. Slovo zahrada i ohrada mají stejný základ. Místo, které bráníme před vnějším světem, pátravou zvěří. Malý svět, ve kterém jsme malým bohem, kousek ráje. Vnímám chvíli ticha, než se pod námi vzbudí prodavači suvenýrů a poháněči velbloudů. 

Vracíme se stejnou cestou, tedy sedm nekonečných kilometrů pořád z kopce. Štěrk klouže pod nohama a zvířený prach štípe v nose. Snažím se rozvzpomenout na ten sen, ale už je pro mě nedostupný. Zůstal jen dojem z pouště. Velkolepé, jednoznačné místo, kde můžete - musíte - spočinout sami v sobě nebo se ztratíte v nekonečném prostoru. Poušť je totální.  Život nebo smrt. Poušť kašle na metafyziku. Nehledá Boha, protože přesně ví, kde je. 

Teď doma čtu Dunu, poznávám v textu některá arabská slova, pod semitskou vrstvou mýtů cítím etiopské kořeny monoteismu... Zas tak jednou nespěchat a vydat se ke skalním kresbám Západní pouště z časů snění, kdy na Sahaře byla jezera a tekoucí voda. V noci se hřát u ohně a počítat hvězdy nad vrcholkem nejbližší duny...