Zahrada, ohrada, hrad

Jeden laskavý čtenář vyjádřil přání, abych napsala něco o hradech. O tom, jak výjimečná místa to jsou. Tady je přeci kupa článků o hradech, řekla jsem si. Když jsem listovala historií blogu, uviděla jsem i dva články o zahradách a nějak se to spojilo v myšlenku. Co mají tato dvě místa společného?

Hrad, zahrada i ohrada mají stejný kořen slova, označují ohrazené místo. Symbolizují opačnou kvalitu, než jakou má širá pláň a nekonečné obzory. Je to místo uvnitř nás samých. Hrad na kopci dokonale propojuje obě tyto možnosti: z bezpečí pevných zdí přehlížíme rozlehlost světa a času. Náš duch se může rozletět a současně se bezpečně obrátit do sebe. Proto je nám na hradech tak dobře. Jsou výzvou i zázemím. Hrad přes všechnu svou vnější sílu je především útočiště, refugium.

Hospodinu řeknu: jsi mé útočiště, můj hrad, můj Bůh, na něhož spoléhám! (Žalm 91:2)

Slova žalmu bych mohla pronést i k milovanému muži: "Jsi mé útočiště, můj hrad, můj pán, na něhož spoléhám. Když je mi těžko, mohu se v tobě schovat jako ještěrka mezi kameny. Mohu být slabá, protože ty jsi mou hradbou." Hrad tedy vnímám jako reprezentaci mužského principu ochránce – obrana místo útoku, bezpečí místo rizika. Muž je jako hrad, musí sám otevřít brány, vlámat se nelze.

Symetricky k tomu vnímám zahradu jako ženskou kvalitu. Je také uzavřeným místem, aby v ní nemohl šlapat kde kdo. V článku o Dámě a jednorožci zmiňuji, že Marie v zahradě byla ve středověku obrazem neporušenosti, panenství. V biblické Písni písní milenec zpívá: Zahrada zamčená jsi, má drahá nevěsto, studnice zamčená, pramen zapečetěný… Ale on má klíč, a proto o něco později může říct:

Do zahrady své vcházím, má drahá nevěsto,

sbírám svou myrhu i své koření,

svou plástev medu jím,

své víno i mléko popíjím.

Jen jezte, přátelé, a pijte,

milováním se opijte! 

Zahrada je náruč - sytí, konejší a přijímá. Když potkáte ženu, která je jako zahrada (křehká a obehnaná zdí) musíte chvíli hledat klíč, protože se neotevře kde komu. Ale potom, když vejdete… chladivý stín a tiché spočinutí. Žádný boj, jen absolutní přijetí.

V Románu o růži, rytířské poezii z první poloviny 13. stol., je ohrazená zahrada (sad) se studní lásky ústředním místem děje, snu plného symbolů a alegorií, jehož cílem je poučení o dvorské lásce. V Románu je však zahrada spíše místem vyděleným z reality, dokonalým světem personifikovaných citů. Ve slovníku symbolů se dočteme, že: "zahrada je symbolem pozemského i nebeského ráje, symbolem kosmického řádu… Zahrada je obrazem prvotního stavu člověka, kdy ještě nebylo hříchu… Zdí obehnaná zahrada, do které lze vstoupit jen úzkou brankou, symbolizuje rovněž potíže a překážky, které musí být překonány před dosažením vyššího stupně duševního vývoje. V podobném smyslu také z pohledu muže symbolizuje ohrazená zahrada intimní oblasti ženského těla"

Myslím, že v době, která akcentuje otevřenost a bezhraničnost, kdy na sítích sdílíme své soukromí až nekriticky, věnujeme málo času budováním svého hradu či zahrady v srdci. Ty skutečné nám mohou být vzorem a stavebním plánem. Vyjděte ven, na hrad nebo do tiché zahrady a nechte tu svou vnitřní ohrádku, ať se zde znovu zpevní. Hýčkejte své místo v srdci, kam pustíte jen málokoho. Teprve když se růže setká s kamenem, vzniká intimita.

P.S.: zadání bylo jiné, ale to se tak někdy stane, že prsty letí po klávesnici vlastní cestou... tak portály třeba někdy příště.

Literatura: BECKER, Udo. Slovník symbolů. str. 335