Zvíkov

Je to ostuda, že jsem se na Zvíkov dostala ve svém životě až tak pozdě, konkrétně letos na jaře. Zvíkov byl předním královským hradem, kráčely tudy dějiny, stále je to místo krásné a tajemné ( narážím na Markomanku a raráška). Stěží si dokáži představit jeho majestátnost, když byla vodní hladina o několik desítek metrů níž než dnes a hrad se tyčil vysoko nad soutokem Divoké řeky (tj. Vltavy, vild-ahva) a Řeky brodů ( tj. Otavy, áth-ahva). Místo na soutoku jaké koli vodoteče je energeticky zajímavé. Když k tomu přidáme ještě vhodnou geologii podloží ( žula)... i rarášek může být.

Ocenila jsem hradní prohlídku bez průvodce, tj. bez časového omezení. Jdete svým tempem a věnujete pozornost čemu chcete. Všude dýchá gotika a to já ráda. Snad by mi stačilo i jen tiše sedět na nádvoří a pozorovat vlaštovnky, kterak se proplétají kružbami arkád... místo toho vlaju za svým synkem, který je nadšený z toho, že hrad je vlastně jedna velká obíhačka a s dalšími členy výpravy se porůznu ztrácíme a nalézáme. Mámí nás hra světel a stínů, chladný dech sklepů a sluneční záře v rozpadlých královských síních. Vydáváme se po schodech dolů do neznáma a nahoru do tajemné věže. Areál hradu ( kromě vnitřního jádra) je přístupný dlouho do večera. Jdeme si hrát dolů k vodě a znovu se vracíme ( pro nanuka a pohled babičce).

Milovníky tajemna odkáži na internetový vyhledávač a hesla " zvíkovský rarášek" nebo " markomanka". Nemá smysl zde reprodukovat cizí texty. Za mě: Zvíkov je silné a krásné místo, měla jsem intenzivní pocit ohrazenosti a bezpečí. Je jako ostrov plující mimo čas. Bohužel jsem si nepohlídala stav akumulátoru ve foťáku a obrázky mám jen z mobilu. O důvod víc se sem vrátit.